Podle očitých svědků policie v Novém Bydžově brutálně zakročila proti občanům, kteří po ukončení procesí proti rasismu zaštítěném Československou církví husitskou zůstali na místě a blokovali pochod Dělnické strany sociální spravedlnosti. Ačkoli se v tu chvíli jednalo o spontánní neoznámené shromáždění, což ze zákona není důvodem k jeho rozpuštění, policie přistoupila k rozehnání shromážděných bez jasného zákonného zdůvodnění a využití antikonfliktního týmu. Při zásahu policie byli zraněni lidé, někteří byli zatčeni, s mnohými policie jednala arogantně. To vše přesto, že se účastníci neprojevovali agresivně. Nepřiměřený zásah proti občanům byl policejními jednotkami uskutečněn, aby umožnil průchod průvodu vykřikujícího rasistická hesla. Policie České republiky, místo aby zasáhla proti porušování ústavy, vystupovala na podporu těchto porušovatelů základního zákona.

Bohužel však celá demonstrace byla zorganizována amatérsky. Tím nejen ztratila efektivně na síle, ale navíc nevytvořila ani základní bezpečnostní ochranu pro demonstranty.

Prvním problémem je, že ještě před začátkem demonstrace nebylo jasné, kdo je vlastně organizátorem. Pro mnoho lidí bylo překvapením, že demonstrace bude vedena jako procesí Československé církve husitské. Pěkné bylo, že většina účastníků prokázala velkou toleranci, i když někteří levicově orientovaní účastníci jsou odporem ke křesťanství známi.

Nicméně procesí je velmi vhodnou formou protestu tam, kde se křesťanské hodnoty stýkají s občanskými požadavky. Jeho flexibilita a právní ochrana umožňuje organizátorům volit účinné nenásilné techniky demonstrace. Proto bylo také procesí zvoleno jako vhodná forma pro demonstraci Jubilee/Milostivé léto 2000 v Praze při zasedání MMF a SB.

Je však třeba, aby představitelé církve byli jasně obeznámeni s cíli a realizací. Je evidentní, že k tomu v Bydžově nedošlo. Pokud je procesí formálně duchovní formou občanského protestu, je třeba uvážlivě volit náboženské projevy a zvolit civilní jazyk, který je pro křesťanské aktivity tohoto druhu běžný.

Na druhé straně nemá smysl volit tuto formu, pokud nechceme využít jejích výhod. Domnívám se, že využití procesí pro blokádu neonacistických či fašizujících skupin je velmi vhodné. Tak tomu je ovšem jen v případě, že si církevní představitelé, kteří demonstraci zaštiťují, jsou vědomi rizik a mají přesnou představu o tom, co a jak se bude dít.

Demonstrace proti rasistům se účastnili i lidé jako Michael Kocáb, Džamila Stehlíková a Ondřej Liška. Patří jim nepochybně dík za to, že se pokusili prosadit zákaz demonstrace rasistů, i za to, že jejich účast nepochybně přispěla k medializaci. Bohužel jejich role zůstala jen v této rovině.

Je nepochybné, že demonstrace proti neonacistům byla dobrou ukázkou toho, že jsou zde lidé, kteří fašizaci české společnosti nechtějí, jsou odhodláni proti tomu něco dělat, a dokonce i riskovat střet s policejní mocí, která jedná až příliš často v zájmu neonacistů. Důležité je, že velkou roli při organizaci sehráli sami Romové, proti nimž byla demonstrace DSSS de facto namířena.

Pokud by však měly být demonstrace tohoto typu úspěšné, je třeba se poučit. Především koordinační tým by měl mít zcela jasno, kam až je ochoten v nenásilném protestu zajít a jaké prostředky k tomu využije. To musí být zcela zřejmé a musí panovat shoda. A bránit by v tom nemělo ani to, že se akce účastní jinak názorově odlišné skupiny.

K blokádě se dá přistupovat v zásadě dvojím způsobem, který se liší především ve formě vyjednání s městským úřadem a policií. Pokud ho pojmeme jako „ad hoc" neohlášené shromáždění vzešlé z předchozí demonstrace, kdy organizační tým má vytipována místa, kam pak demonstranti půjdou, můžeme o tom úřady a policii informovat předem, nebo je postavit před hotovou věc.

Informovat o tom předem vypadá trochu jako šílenství, ale není to nic výjimečného. Dokonce i když se očekávají násilné střety, přistupují některé organizace k vyjednávání minimálně proto, aby se dohodly na rozlišování demonstrací. Demonstranti pak mohou být třeba barevnými šátky rozlišeni podle toho, zda se účastní jen „povolených" protestů, zda dělají nenásilné blokády, nebo jsou rozhodnuti se v případě zásahu policie bránit. Někdy to funguje lépe, někdy hůře...

S úřadem a policií má smysl jednat především tehdy, když se dá očekávat jejich sympatie, nebo alespoň nechuť řešit něco násilím a vyvolávat skandály. Nejde o to najít nějakou dohodu, ale prostě je „na férovku" informovat, co se stane, a zjistit, jak asi budou reagovat. Tady je třeba dát si pozor na tzv. vyjednávací past. Nejde o to udělat si z nich kamarády, chápat je, pomáhat jim!

Postavit je před hotovou věc, tedy před spontánní neohlášené blokující shromáždění, vyžaduje silný vyjednávací tým, který bude vyžadovat splnění všech zákonných podmínek. Samozřejmostí by měl být požadavek zajištění bezpečnosti pro účastníky i v případě, že se rozejdou.

Ideálně se v obou případech dá dosáhnout patové situace, kdy policie nezasáhne, a bude jen udržovat status quo a oddělovat obě shromáždění. Variant je mnoho, ale snaha by měla směřovat k řešení, které se vyhne násilí.

Bezpečí demonstrantů by mělo být zásadní prioritou. Pokud se nepodaří dojít ke smírnému řešení, městský úřad shromáždění zruší, demonstranti se nerozejdou a policie zasáhne, je nezbytné být připraven i na tuto variantu. Nejlepší je mít právníka, který případným zatčeným či zraněným pomůže okamžitě řešit jejich situaci. Od věci není mít s sebou zdravotníka...

Nadto by měl mít organizační tým ohlášeného shromáždění připraveny následné aktivity. Obrátit se na premiéra, ministra vnitra, ředitele policie. Poslat jim výzvu k ochraně zatčených před šikanováním, zajištění svědectví o policejním zásahu i bezpečnosti těchto svědků. Pokud je to relevantní, vyzvat poslance ke zřízení vyšetřovací komise. Zapojit do akce co nejvíce občanů. Tady mohou sehrát důležitou roli veřejně známí lidé.

Dříve se to muselo řešit vše jen prostřednictvím telefonů a dopisů, v době internetu je to mnohem snazší.

Veřejné vyjádření občanských postojů v současné době nabírá na důležitosti. Každá akce však potřebuje mít svůj cíl, program, jak ho dosáhnout, i varianty pro rizikové situace, které se mohou vyskytnout. Jen tak je možné posilovat odhodlání lidí něco měnit. Chaos a zbytečná improvizace jsou sice zábavné, ale nakonec berou lidem chuť i síly se do něčeho zapojit, protože vidí, že jejich aktivita je naprosto neefektivní.

Doufejme, že bydžovská akce nebyla poslední, že spojenectví napříč organizacemi a hnutími bude pokračovat a že se bude zlepšovat i organizace, která povede k vyšší podpoře napříč společností. Abychom se nestali rasistickou a xenofobní zemičkou, kde policejní ochrany požívají jen ti, kteří na úkor menšin a marginalizovaných skupin žádají konec občanské snášenlivosti a solidarity.