Vláda se z téměř devadesáti procent shodla na podobě důchodové reformy. Nemám v úmyslu rozebírat to, zda reforma skutečně řeší problémy důchodového systému plynoucí z demografického vývoje ČR ani to, zda je, či není slovy Bohuslava Sobotky „jánošíkovstvím naruby“ (přikláním se k tomu, že je), ani mechanismy záruk skutečného vyplacení důchodů důchodovými fondy. To, nad čím se chci zamyslet, je další z oslavovaných přínosů reformy, a to rozšíření našich osobních svobod, naší svobody volby.

Obecně sdílený názor je, že čím více životních oblastí podléhá osobní volbě, tím jsme svobodnější. Tedy k dosažení maximální svobody prý vede vyjímání dalších a dalších oblastí z kompetence státu a vytváření stále nových příležitostí pro svobodnou volbu. Současně se přenáší zodpovědnost za chybné rozhodnutí na jedince. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby mohl mít všechny důležité a relevantní informace z dané oblasti a kdyby těchto oblastí nepřibývalo. Kvalitní rozhodování totiž vyžaduje dostatek času a dostatek informací. Nedostává-li se jednoho či druhého, je lepší ponechat rozhodování i se zodpovědností na státu. Norský antropolog Thomas Hylland Eriksen v této souvislosti uvádí jako příklad liberalizaci trhu s elektrickou energií v jeho rodné zemi, přitom v této zemi ještě nedávno nad cenou a kvalitou dodávek bděla vláda, a to ke všeobecné spokojenosti.

V České republice tedy bude naše svoboda rozšířena o volbu způsobu spoření na důchod. Naše svoboda bude rozšířena o volbu, zda do soukromých fondů budeme vůbec spořit. Pokud se tak rozhodneme, tak budeme řešit, do kterého, a následně nás bude čekat rozhodnutí o tom, jakou formu spoření zvolíme, či moderně řečeno, který z finančních produktů daného fondu zvolíme. Při všech těchto volbách na nás budou fondy útočit reklamou, PR články a dalšími technikami ovlivňování klientů. Jde tedy o čistě supermarketovou svobodu, jak o ní píše Gilles Lipovetsky, o svobodu volby zákazníka, kterou rozebírá ve svých knihách Zygmunt Bauman. Proces výběru je prý projevem zodpovědnosti za vlastní budoucnost. Nemyslím si to. Zodpovědnost leží v poctivé práci, v poctivých odvodech do sociálního systému, ve výchově dětí, které mne ke stáru neodloží, a samozřejmě i ve spoření. K tomu však nepotřebuji další fondy, další produkty s novým managementem a experty. Odkloním-li se trošku od tématu, musím v této souvislosti vyjádřit podiv nad drzostí mladých finančních analytiků, kteří po pěti letech praxe s nadprůměrnými příjmy označují občany vše výše plnící (v různé kvalitě samozřejmě) za nezodpovědné. Nehledě na to, že ve výše popsaném chování spočívá nejenom individuální, ale i společenská zodpovědnost. Ta rozhodně nespočívá v rozšíření supermarketové logiky do dalších sfér života a v perverzních hrátkách s fondy, mezi kterými bude, byť v nadsázce řečeno, i sázka na délku našich životů.

Pro takovéto případy používá filosof Arne Jihan Vetlesen termín nechtěná nutnost volby. Již zmíněný norský antropolog Thomsa Hylland Eriksen se pak v knize Syndrom velkého vlka zabývá situací, kdy se začne počet situací nechtěné nutnosti volby radikálně zvyšovat. Na mnoha stránkách textu dokazuje, že takováto situace nevede k vyšší kvalitě života, ale spíše jej to celkově paralyzuje, anebo vede k urychleným, nepromyšleným rozhodnutím (což ovšem může být z hlediska managementu fondů přínosné).

Kvalitě života spíše přispívá možnost zastavení se, vymanění ze světa věčného rozhodování se mezi výrobky a produkty a hlubší zamyšlení nad životem i světem, tedy svoboda kritického myšlení, které je něčím jiným než dnes vládnoucí instrumentální racionalita. Jedná se o svobodu, které se bojí všechny nedemokratické režimy a které se stále více začíná obávat i svět určovaný trhem, nebo spíše neustále a nad vším bdícími „trhy“. Je proto lepší zabavit nás svobodou supermarketovou, zábavou a hrou, v které se pod taktovkou marketingových specialistů může změnit i přemýšlení o našem stáří a jeho řešení.

Jsme tak postupně a nepozorovatelně odstavováni od možnosti ovlivňovat to podstatné. Eriksen k tomu píše: „Můžeme si vybrat barvu počítače, ale nemáme možnost se osvobodit od informační společnosti. Můžeme si vybrat libovolné vyzvánění, ale nejde se rozhodnout nemít mobilní telefon.“ My si tedy budeme moci vybrat mezi fondy a jejich produkty, skutečná debata o podobě celého systému nám však byla upřena. Nelze než konstatovat, že svou platnost stále více prokazuje má oblíbená metafora Clause Offa o současném růstu ledu a páry. Pára v ní představuje stále volnější a svobodnější jednání, led pak infrastrukturu toto jednání umožňující. Problém spočívá v tom, že naše svoboda je omezena pouze na oblast páry, růst a rozvoj ledu je v podstatě nekontrolovatelný a je obhajován mocí a její ideologií. Jsme svobodní, neustále se rozhodujeme a z něčeho vybíráme, to podstatné nám však uniká.