Vláda i lékaři by měli začít brát ohled na pacienty

František Kostlán

Lékaři i politici bývali ještě za první republiky uznávanou společenskou elitou, to se dnes změnilo. Odborníci by jistě měli být dobře zaplaceni, ale zvyšování platů se vyjednává bez ohledu na kvalitu a přístup k pacientům. A pacient se tak ve sporu ztratil docela.

Protesty lékařských odborů a chování vlády v této věci zastřešuje jedno poznání: v důsledku druhé světové války, nacistického a následně i komunistického režimu, které zcela destruovaly dosavadní hodnotový žebříček i uspořádání společnosti, trpí postkomunistické země absencí skutečné elity, či chcete-li, katastrofálním nedostatkem osobností formátu Jana Patočky, Václava Černého či Ferdinanda Peroutky.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nejde jen o obvyklý globalizačně-komerční úlet, při němž jsou osobnosti z veřejného prostoru vytlačovány celebritami všeho druhu či žvanivci, kteří sice umějí skvěle „promlouvat k národu“, ale obsah jejich sdělení bývá zpravidla plytký. Celebrity a žvanivci mohou u nás v očích lidí nahrazovat osobnosti krom jiného i proto, že ty ve společnosti chybějí.

Lékaři i politici bývali ještě za první republiky uznávanou společenskou elitou, v pravém slova smyslu. Jejich autorita vycházela nejen z jejich postavení, jak je tomu u dnešní pseudoelity (pokud už vůbec nějakou autoritu má), ale především ze síly jejich osobnosti, z jejich kvalit coby specialistů a lidí, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti plynoucí z jejich postavení a moci, které jim dává. (Nechci idealizovat první republiku, stejné to bylo už za rakousko-uherského mocnářství. A také nehovořím o všech tehdejších politicích či lékařích, spíše o nejlepších z nich, tedy o tom, kdo tyto dva stavy reprezentoval navenek nejen v celostátním, ale i v regionálním a místním měřítku.)

Od předlistopadových dob se v tomto směru mnoho nezměnilo. Stejně jako tehdy je člověk při pohledu na onu náhražku společenských elit nucen ptát se udiveně, jestli ty pitoreskní postavičky, které se producírují za mikrofony a před kamerami, jsou skuteční lidé. Nejde jen o špatný sen, o noční můru, z níž se ráno probereme do normálního světa?

Jde skutečně o ministra? Není to jen podprůměrný eskamotér, kterému vypadly karty z rukávu, či bývalý podomek, jak se jevili ti, kteří si hráli na politiky před listopadem 89? Je to doopravdy představitel seriózní vlády či jenom člen spolku, který bez vize, nekoncepčně a bez potřebné přípravy reforem bez rozmyslu škrtá - napřed vezme doktorům, aby přidal pojišťovnám, a poté to pod tlakem vrací nazpět? Který tak vyvolává napětí ve společnosti a boří dosavadní sociální smír? Nepřipadá si ta loutka na obrazovce trapně při (jinak pravdivém) tvrzení, že lékaři vydírají společnost, když prakticky všechny dosavadní vlády včetně těch krajských de facto vydíraly ty lékaře, kteří jsou státními či krajskými zaměstnanci? Je přeci ostudné, kolik dnes berou ti z lékařů, o nichž lze hovořit jako o dobrých či dokonce nejlepších. Stát si mohl dovolit nepřidat jim po listopadu na platech nějakou podstatnou částkou jen proto, že neustále apeloval na jejich stavovské povinnosti a spoléhal na to, že lékaři si to nechají donekonečna líbit. Proč by, kupříkladu, skvělý a vyhledávaný chirurg (internista, urolog, pediatr…) neměl brát měsíčně třeba sto tisíc čistého? A proč by dobrý chirurg neměl brát třeba sedmdesát tisíc?

Stejně tak je ovšem záhadou, proč by podprůměrný, neřku-li špatný doktor měl dostat přidáno byť jen jedinou korunu. Ti by měli být z nemocnic vyobcováni. Ovšem i pro ně žádají odboráři zvýšení základního platu. Hezky rovnostářsky, bez ohledu na kvalitu a přístup k pacientům. Je to právě přístup k pacientům, který pomáhá rozlišovat mezi dobrým a méně dobrým lékařem. Ten první s pacienty hovoří, sdělí jim podrobně, co jim je, jaké jsou možnosti a jaká rizika - nechá tak dobře informovaného pacienta, aby o svém osudu spolurozhodoval. Ten druhý s pacienty nejen nehovoří, něco takového pokládá za něco pod svou úroveň. Je to přeci on, kdo tu má rozhodovat, a pacient mu nemá do jeho práce co mluvit. Z té první skupiny jsem ve svém na nemocnice bohatém životě potkal dva, ti ostatní patřili do skupiny druhé.

A co ten přerostlý Hurvínek, který právě mává praporem LOK a pokřikuje cosi o korupci, je to skutečně lékař, či jen špatný vtipálek? Nebo máme skutečně věřit tomu, že proti korupci ve zdravotnictví jsou kromě těch poctivých lékařů i ti z nich, kteří se nechají horem dolem korumpovat farmaceutickými firmami, kteří dlouhá léta bez rozmyslu podporují nákupy drahých přístrojů, jež poté z valné části leží ladem, kteří celou tu dlouhou dobu ke korumpování mlčeli či je přehlíželi? Nejsou tito „náhle osvícení“ lékaři proti korupci ve zdravotnictví náhodou jenom proto, že kvůli změně situace s jejich výplatou náhle nějak souvisí? (Čím více korupce, tím méně peněz na výplaty pro zdravotnický personál.)

Když odboráři v bílých pláštích viděli, že mají nízkou podporu společnosti, že mají mnohem nižší prestiž a z ní plynoucí autoritu, než se domnívali, začali náhle pokřikovat, že jim nejde jenom o peníze, a vyrukovali s dalšími požadavky, především na změnu vzdělávání a reformu systému. Po první ministrově nabídce dvou miliard však o oněch ostatních bodech nepadlo ani slovo. Náhle bylo jasné, že odborářům jde prioritně o vlastní bidlo, nikoli o stav zdravotnictví. Na tom, že se někdo bere za vyšší plat, přitom není nic špatného. Není však třeba to zastírat více než průhledným pokrytectvím, že jim jde o stav celého zdravotnictví.

A dodejme: skutečná společenská elita by se takového pokrytectví nedopouštěla, vyjednávala by vahou své autority. V kruhu se tedy vracíme k problému: čeští lékaři k elitě nepatří, jelikož zde žádná de facto neexistuje, přirozenou autoritu postrádají, takže při vymáhání vyšších platů musejí volit metodu, za kterou by se jindy sami styděli či ji u jiných kritizovali. A tu metodu můžeme bez nadsázky nazvat vydíráním, bez špetky odpovědnosti k pacientům.

Pravda tedy ani v tomto případě nestojí buď na jedné, či na druhé straně. Svou část pravdy má každá ze zúčastněných stran, právě tak jako svou část nepravdy. I proto je čas na uzavření kompromisu. A memorandum, které vzešlo z jejich poslední schůzky, je kompromisem přijatelným - samozřejmě za předpokladu, že je vláda bude dodržovat. Není však třeba pochybovat o tom, že lékaři by si v případě jeho porušení už nějakou tu cestu k nápravě našli. Vláda i lékaři by však přes veškerou nechuť a stále vzedmuté emoce měli mít na paměti především ty, o něž by mělo jít vždy v prvé řadě, tedy - s prominutím - pacienty.

    Diskuse
    SH
    February 18, 2011 v 12.12
    Kdo je sakra příslušníkem elity!
    Já jich osobně mezi lékaři uznávám hned několik. Jen abych prezentoval, tak je to například MUDr. Koukolík. Tak bych mohl pokračovat u dalších skupin občanů, abych byl zase konkrétní, budu uvádět vždy jen jedno jméno, tak třeba mezi politiky Jičínský, z filosofů kupříkladu Bělohradský, ze sociologů Keller, z národohospodářů Pick, z ekonomů Švihlíková atd. Jenže! V prvé řadě mne zajímá, zda autorem vzpomínané příslušníky minulých elit, je za takové považovala i tehdejší většinová společnost. Nebo se jimi stali až po smrti? Následně se pak mohu začít ptát, zda můj osobní názor, uznávající mé současníky za příklady elity, jsou jimi rovněž pro většinu mých současníků.
    Podle mého omezeného myšlení mohou být elitní pouze jednotlivci, ale nikoliv celé, dokonce velké profesní skupiny. Což nezpůsobila doba nadvlády KSČ, ale příliš závratný růst diferencované odbornosti v posledním století. Zánik renesančních osobností musel přinést postupný zánik reálných elit. A rozmach manipulativní žurnalistiky, především televize, následně přinesl naopak obrovský nárůst jakýchsi celebrit, či dokonce V.I.P.
    JN
    February 19, 2011 v 9.44
    Vše na ruby
    Myslím že to nejsou lékaři kdo si bere národ a pacienty jako rukojmí. Současná arogantní vláda vystavuje občany tohoto národa bezskrupulózně a zcela bez jakýchkoliv morálních zábran socialním otřesům, a samozřejmě spoléhá na to že lékaři by měli mít více morálních hodnot které by jim měly zabránit pokračovat v konfliktu s hlupáky. Nechci mluvit za všechny, ale pokud mám být pacient, tak raději zemřu než abych nesouhlasil s LÉKAŘI. Co mi bude platné když mě vyléčí a nakonec stejně zemřu hlady. Připomíná to velkolepý přístup k obyvatelům koncentračních táborů třetí říše, kdy vás vyléčili než vás popravili.
    VV
    February 19, 2011 v 17.9
    etika novinářské práce
    Úvahy o „absenci skutečné elity“ nevybočují z rámce nadřazených úvah Petra Pitharta a Václava Havla o nedostačivosti českých dějin. Máte skutečně zato, že nacismus naše rodiče – nebo „komunismus“ naši generaci – morálně zničil?
    Nejsou snad učitelé, kteří Vás učili (či vůbec každý, kdo řádně pracuje a vychovává své děti), skutečnou elitou?
    V článku zcela ignorujete skutečný stav českého zdravotnictví posledních dvaceti let. Měl byste tedy vyhledat odborníky, nebo si alespoň přečíst stati Ivana Davida a Miloše Picka.
    Tvrdíte, že lékařům jde „jen o peníze“, ale zamlčujete, že podnes musejí snášet porušování zákoníku práce – a k tomu všichni (i pacienti) mlčí, ačkoli to dobře vědí.
    Vaše nálepky eskamotérů, podomků a Hurvínků jsou arogantní a dokazují nanejvýš Vaše osobní přesvědčení, že stojíte morálně výše.
    Cílem vlády je provést neoliberální „reformy“. Součástí těchto „reforem“ je privatizace zdravotnictví, školství a důchodů. Má snad vláda tímto svým programem na paměti pacienty? Možná si to neuvědomujete, ale připojil jste se ke kampani jejích mediálních lokajů.
    February 20, 2011 v 9.24
    Možná lékaři nezvolili nejšťastnější způsob propagace své akce, ale ruku na srdce, kdyby každý z nás viděl, jak se nestydatě v jeho oboru krade a na něj se apeluje, ať vydrží pracovat za nízkou mzdu pro blaho společnosti, asi by mu také dlouho nevydrželo být za sudokopytníka. Navíc pokud nechtějí přisypat další peníze do zdravotnictví, ale jen spravedlivěji přerozdělit stávající, pak by jim společnost měla tleskat. Vláda však s občany sehrála hodně hanebnou hru. Předhazováním informací o mzdách některých dobře honorovaných lékařů se jí podařilo vzbudit závist a tak lidé, kteří přecházeli mlčením zprávy o předražených zakázkách, nákupu nepotřebné zdravotnické techniky a předražených lécích, ročně stojících navíc snad desítky miliard, se najednou nenávistně postavili proti lékařům, ačkoli částka na jejich mzdy je několika násobně menší, než výše zmiňované zlodějiny. Celkem bez odezvy levicových médií pak o mzdách lékařů štvali vládní činitelé i novináři, kteří jinak vzývají jako svaté právo státních manažerů a bankovních úředníků na daleko vyšší platy a kritiky jejich výše nazývají bolševiky. Co mě však nejvíce vadí je přístup levicových politiků k akci lékařů. Snad až na Ratha se žádný politik levice lékařů nezastal. Je to tím, že by si levicoví politici řekli, tahle kategorie nás nevolí, proč si tady pálit prsty? Ale levicová politika by se neměla zaměřit na sbírání bodů za populismus, ale na boj za sociální demokracii, i když tomu zrovna někdo netleská.