Protesty lékařských odborů a chování vlády v této věci zastřešuje jedno poznání: v důsledku druhé světové války, nacistického a následně i komunistického režimu, které zcela destruovaly dosavadní hodnotový žebříček i uspořádání společnosti, trpí postkomunistické země absencí skutečné elity, či chcete-li, katastrofálním nedostatkem osobností formátu Jana Patočky, Václava Černého či Ferdinanda Peroutky.

Nejde jen o obvyklý globalizačně-komerční úlet, při němž jsou osobnosti z veřejného prostoru vytlačovány celebritami všeho druhu či žvanivci, kteří sice umějí skvěle „promlouvat k národu“, ale obsah jejich sdělení bývá zpravidla plytký. Celebrity a žvanivci mohou u nás v očích lidí nahrazovat osobnosti krom jiného i proto, že ty ve společnosti chybějí.

Lékaři i politici bývali ještě za první republiky uznávanou společenskou elitou, v pravém slova smyslu. Jejich autorita vycházela nejen z jejich postavení, jak je tomu u dnešní pseudoelity (pokud už vůbec nějakou autoritu má), ale především ze síly jejich osobnosti, z jejich kvalit coby specialistů a lidí, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti plynoucí z jejich postavení a moci, které jim dává. (Nechci idealizovat první republiku, stejné to bylo už za rakousko-uherského mocnářství. A také nehovořím o všech tehdejších politicích či lékařích, spíše o nejlepších z nich, tedy o tom, kdo tyto dva stavy reprezentoval navenek nejen v celostátním, ale i v regionálním a místním měřítku.)

Od předlistopadových dob se v tomto směru mnoho nezměnilo. Stejně jako tehdy je člověk při pohledu na onu náhražku společenských elit nucen ptát se udiveně, jestli ty pitoreskní postavičky, které se producírují za mikrofony a před kamerami, jsou skuteční lidé. Nejde jen o špatný sen, o noční můru, z níž se ráno probereme do normálního světa?

Jde skutečně o ministra? Není to jen podprůměrný eskamotér, kterému vypadly karty z rukávu, či bývalý podomek, jak se jevili ti, kteří si hráli na politiky před listopadem 89? Je to doopravdy představitel seriózní vlády či jenom člen spolku, který bez vize, nekoncepčně a bez potřebné přípravy reforem bez rozmyslu škrtá - napřed vezme doktorům, aby přidal pojišťovnám, a poté to pod tlakem vrací nazpět? Který tak vyvolává napětí ve společnosti a boří dosavadní sociální smír? Nepřipadá si ta loutka na obrazovce trapně při (jinak pravdivém) tvrzení, že lékaři vydírají společnost, když prakticky všechny dosavadní vlády včetně těch krajských de facto vydíraly ty lékaře, kteří jsou státními či krajskými zaměstnanci? Je přeci ostudné, kolik dnes berou ti z lékařů, o nichž lze hovořit jako o dobrých či dokonce nejlepších. Stát si mohl dovolit nepřidat jim po listopadu na platech nějakou podstatnou částkou jen proto, že neustále apeloval na jejich stavovské povinnosti a spoléhal na to, že lékaři si to nechají donekonečna líbit. Proč by, kupříkladu, skvělý a vyhledávaný chirurg (internista, urolog, pediatr…) neměl brát měsíčně třeba sto tisíc čistého? A proč by dobrý chirurg neměl brát třeba sedmdesát tisíc?

Stejně tak je ovšem záhadou, proč by podprůměrný, neřku-li špatný doktor měl dostat přidáno byť jen jedinou korunu. Ti by měli být z nemocnic vyobcováni. Ovšem i pro ně žádají odboráři zvýšení základního platu. Hezky rovnostářsky, bez ohledu na kvalitu a přístup k pacientům. Je to právě přístup k pacientům, který pomáhá rozlišovat mezi dobrým a méně dobrým lékařem. Ten první s pacienty hovoří, sdělí jim podrobně, co jim je, jaké jsou možnosti a jaká rizika - nechá tak dobře informovaného pacienta, aby o svém osudu spolurozhodoval. Ten druhý s pacienty nejen nehovoří, něco takového pokládá za něco pod svou úroveň. Je to přeci on, kdo tu má rozhodovat, a pacient mu nemá do jeho práce co mluvit. Z té první skupiny jsem ve svém na nemocnice bohatém životě potkal dva, ti ostatní patřili do skupiny druhé.

A co ten přerostlý Hurvínek, který právě mává praporem LOK a pokřikuje cosi o korupci, je to skutečně lékař, či jen špatný vtipálek? Nebo máme skutečně věřit tomu, že proti korupci ve zdravotnictví jsou kromě těch poctivých lékařů i ti z nich, kteří se nechají horem dolem korumpovat farmaceutickými firmami, kteří dlouhá léta bez rozmyslu podporují nákupy drahých přístrojů, jež poté z valné části leží ladem, kteří celou tu dlouhou dobu ke korumpování mlčeli či je přehlíželi? Nejsou tito „náhle osvícení“ lékaři proti korupci ve zdravotnictví náhodou jenom proto, že kvůli změně situace s jejich výplatou náhle nějak souvisí? (Čím více korupce, tím méně peněz na výplaty pro zdravotnický personál.)

Když odboráři v bílých pláštích viděli, že mají nízkou podporu společnosti, že mají mnohem nižší prestiž a z ní plynoucí autoritu, než se domnívali, začali náhle pokřikovat, že jim nejde jenom o peníze, a vyrukovali s dalšími požadavky, především na změnu vzdělávání a reformu systému. Po první ministrově nabídce dvou miliard však o oněch ostatních bodech nepadlo ani slovo. Náhle bylo jasné, že odborářům jde prioritně o vlastní bidlo, nikoli o stav zdravotnictví. Na tom, že se někdo bere za vyšší plat, přitom není nic špatného. Není však třeba to zastírat více než průhledným pokrytectvím, že jim jde o stav celého zdravotnictví.

A dodejme: skutečná společenská elita by se takového pokrytectví nedopouštěla, vyjednávala by vahou své autority. V kruhu se tedy vracíme k problému: čeští lékaři k elitě nepatří, jelikož zde žádná de facto neexistuje, přirozenou autoritu postrádají, takže při vymáhání vyšších platů musejí volit metodu, za kterou by se jindy sami styděli či ji u jiných kritizovali. A tu metodu můžeme bez nadsázky nazvat vydíráním, bez špetky odpovědnosti k pacientům.

Pravda tedy ani v tomto případě nestojí buď na jedné, či na druhé straně. Svou část pravdy má každá ze zúčastněných stran, právě tak jako svou část nepravdy. I proto je čas na uzavření kompromisu. A memorandum, které vzešlo z jejich poslední schůzky, je kompromisem přijatelným - samozřejmě za předpokladu, že je vláda bude dodržovat. Není však třeba pochybovat o tom, že lékaři by si v případě jeho porušení už nějakou tu cestu k nápravě našli. Vláda i lékaři by však přes veškerou nechuť a stále vzedmuté emoce měli mít na paměti především ty, o něž by mělo jít vždy v prvé řadě, tedy - s prominutím - pacienty.