Text memoranda publikovaný ve Frankfurter Allgemeine Zeitung koncem minulého týdne připomíná, že je tomu právě rok, co  na veřejnost pronikly zprávy o dětech a mladých lidech, jež zneužívali faráři na Canisiovu jezuitském gymnáziu v Berlíně. Německá katolická církev se následně ocitla v hluboké krizi.

Máme-li, zdůrazňuje výzva, obnovit důvěru v církevní struktury, musíme najít odvahu k sebekritice a otevřít se kritickým hlasům přicházejícím zvenčí, z mimocírkevního světa. Neboť zkušenost posledních let ukazuje, že to byl právě tlak veřejnosti, který napomohl tomu, aby se církevní krize začala řešit. Důvěru může církev získat jen ve veřejné rozpravě. Signatáři a signatářky memoranda proto vyzývají k zahájení otevřeného dialogu v šesti oblastech:

1. Struktury účasti: Ve všech oblastech církevního života je účast věřících prubířským kamenem věrohodnosti osvobozujícího poselství evangelia. V souladu se starým právním principem „o tom, co se týká všech, mají rozhodovat všichni" potřebujeme víc synodních struktur na všech úrovních církve. Je třeba, aby se věřící podíleli na jmenování osob do důležitých církevních úřadů (biskup, farář). Rozhodování musí být transparentní.

2. Obec: V důsledku nedostatku farářů vznikají územně stále větší fary, v nichž je těžké zažívat pocit vzájemnosti a blízkosti. Faráři jsou přetížení a vyhořelí. Věřící jsou příliš daleko, pokud se jim nedůvěřuje, že by mohli převzít spoluodpovědnost a sami se podílet na demokratičtějších strukturách vedení své obce. Církevní úřad má sloužit životu církevní obce, a ne naopak. Církev potřebuje, aby její úřady směli zastávat i ženatí faráři a ženy.

3. Právní kultura: Důstojnost a svoboda každého člověka jsou respektovány právě tam, kde se konflikty urovnávají spravedlivě a ve vzájemné úctě. Církevní právo je hodno svého jména jen tehdy, jestliže věřící budou opravdu moci uplatnit svá práva. Právní ochranu a kulturu v církvi naléhavě potřebujeme zlepšit; prvním krokem k tomu je vytvoření církevního správního soudnictví.

4. Svoboda svědomí: Úcta k individuálnímu svědomí znamená, že máme důvěru v lidskou schopnost odpovědně se rozhodovat. Podporovat a rozvíjet tuto schopnost je jedním z úkolů církve, aniž by se však tento úkol měl zvrtnout v poručnictví. Vážnost, kterou církev přikládá manželství a nemanželskému způsobu života, je mimo vší pochybnost. Ale ta nám nepřikazuje, abychom vylučovali lidi, kteří odpovědně žijí v lásce, věrnosti a vzájemné péči ve stejnopohlavním partnerství nebo jako rozvedení lidé, kteří znovu uzavřeli sňatek.

5. Smíření: Solidarita s „hříšníky" předpokládá, že bereme vážně hříchy, jichž se dopouštíme sami. Farizejský morální rigorismus církvi nesluší. Církev nemůže kázat smíření s Bohem, aniž svým jednáním sama vytváří předpoklady pro smíření s těmi, vůči nimž se provinila, ať už násilím, odpíráním práva či přeměnou svobodného biblického poselství v rigorózní morálku bez slitování a milosrdenství.

6. Bohoslužba: Liturgie žije aktivní účastí všech věřících. Musí se v ní uplatnit také zkušenosti a výrazové formy současnosti. Bohoslužba nesmí ztuhnout v pouhý tradicionalismus. Kulturní rozmanitost obohacuje liturgický život; sklony k centralistické unifikaci jí nesvědčí.

Započatý církevní dialog, píše se v závěru memoranda, může vést k osvobození za předpokladu, že všichni jeho účastníci budou ochotni zabývat se naléhavými otázkami. Je nutné, abychom ve svobodné a férové diskusi hledali taková řešení, která vyvedou církev z její uzavřenosti, jež ji ochromuje.

Tolik hlavní teze výzvy podepsané řadou známých bohoslovců — za všechny jmenujme míšeňského Arna Anzenbachera, s jehož Úvodem do filosofie a dalšími knihami se čtenář může setkat i na českém knižním trhu. Otázka, kterou manifest pochopitelně neobsahuje, ale která je zásadní: vyvolá memorandum diskusi i u nás, anebo je obestře právě ono mlčení, před nímž signatáři tak naléhavě varují? Či si snad někdo troufá tvrdit, že se nás tyto otázky vůbec netýkají?