Cohousing? Pojďme do toho!
Milan SmržCohousing je způsob bydlení, který není komunou, ekovesnicí či kibucem, ale ani obyčejnou vesnicí. Cohousing má takovou formu, jakou si zvolí jeho účastníci, nicméně některá pravidla jsou pro něj charakteristická. Zájem o tuto formu bydlení vzniká i v České republice.
Po létech se pomalu začíná toto hnutí probouzet i u nás. V New York Times kdysi napsali, že cohousing oslovuje především lidi, kteří chtějí mít vlastní bydlení, ale nechtějí, aby je izolovalo v anonymním městě. Cohousing není žádnou horkou novinkou, ale jak již bývá tradicí, začal v progresivních západoevropských zemích v šedesátých letech. První vzniká v Dánsku. Od té doby po světě vynořilo několik stovek cohousingových sídel a další budou vznikat.
Cohousing má individuální i společnou linku. Lidé, co se přistěhují, mají možnost se nějak podílet na společném projektu. Předpokládá se, že ti, co budou přicházet, budou mít a priori zájem se na společném podílet.
Cohousing má takovou formu, jakou si zvolí jeho účastníci, nicméně některá pravidla jsou pro tento způsob bydlení charakteristická. Základním pravidlem je právo na soukromí, tedy vlastní kompletně vybavená bytová jednotka, včetně kuchyně, obytného prostoru a příslušenství. Tato obydlí jsou architektonicky sloučena do celku, který opět může mít rozličnou formu. Může se jednat o společný dům s oddělenými byty nebo o samostatné nebo řadové domky. Také lokalizace není nijak předem dána, cohousingová bydlení mohou být městská, venkovská i příměstská.
Naopak si myslím si, že právě v této zemi, která se vydala za potlesku části veřejnosti cestou antiekologickou a antisociální, jsou takové projekty velmi potřeba. Takén proto aby ukázaly, že lidská vstřícnost, solidarita a odpovědnost mají a budou mít hluboký smysl.
Zadat tento záměr developerovi by asi šlo, ale tím by se celý projekt prodražil, protože developer by pochopitelně chtěl realizovat zisk, ale hlavně, projekt by se stal trochu anonymním - což by nebyl nejlepší start.
Kromě vysokých nákladů na dodavatelskou výstavbu takové vesničky je dnes i problém s cenou pozemků, kterou spekulanti, pardon, investoři, ženou stále nahoru. My jsme dostali pozemek zdarma. Když vidím dnešní minimální pomoc mladým lidem ze strany státu nebo obce, divím se, že stále mlčí...
Sdílím s panem Smržem přání, ať se lidem touto cestou daří dojít svých snů. Myslím, že za určitých podmínek to může fungovat.
Nesdílím, a nemám proč, však poněkud schématické představy o anonymním městě a vesnické komunitě. To už je poněkud anachronismus - masmédia, každodenní migrace mezi městem a jeho zázemím, to všechno jsou trendy tzv. vyspělých zemí, které kdysi snad propastný rozdíl mezi městem a venkovem poněkud stírají.
V ČR je tato představa o to nepřesnější, že máme poměrně hustou sídelní síť , kde převažují malá města, a tak "typický" (odloučený, "komunitní") venkov je u nás jen v některých regionech.
Cohousing by pro mne byl zajímavý z hlediska sociologického, kdyby opravdu (a já nemám informace, které by to potvrzovaly) razil (staro)novou formu družstevního vlastnictví. Nevidím důvod, proč by nemohlo existovat nic než soukromé/veřejné/státní vlastnictví. To je ale podle mne vázáno na vzájemnou důvěru a ochotu k nezištně spolupráci, a přiznám se, že netuším jak toto odhodlání účastníci cohousingu budují. Navíc, žádné komunitě moc nesvědčí fluktuace a je možné, že kdysi nadšené cohousery to prostě časem přestane bavit. Budou-li mít prostředky, tak se odstěhují. Třeba někam do suburbií. Držím ale palce, opravdu, alternativní formu bydlení bych rád viděl. I když, pár plus minus squatů ještě v ČR snad funguje.
V co moc velkou důvěru nemám, tedy s ohledem na deklarované cíle, je cohousing v rukou developera - kde ona komunita (její vize) se stane "přidanou hodnotou" projektu. Další překážku vidím v důrazu na osobní svobodu, neboť členství v komunitě s sebou vždycky nese nějaká omezení; koneckonců, i pan Smrž na to trošku v článku naráží, komunita nemá jen pozitivní stránky. Jednou z definičních charakteristik komunity je i sdílení zdrojů, vzájemná odkázanost. Ty části společnosti, které jsou schopny potřebné služby nakoupit individuálně, tomuto často dávají přednost.
Poslední věc - ono hledání "ztracené komunity" ve dvacátém století (masová společnost) mělo několik podob a vždycky trpělo zjednodušením a "přáním otcem myšlenky". Dobrým příkladem jsou představy spojené s rozvojem internetu, tehdy nazývaného "globální vesnicí", velkou komunitou, kde společně zdarma sdílíme informace apod. Vidíme ale, že trajektorie internetu poměrně rychle změnila směr a i přes v mých očích úctyhodný boj proti redukci internetu na další hřistě kapitálu a komodifikaci, zdá se, že toto budování komunity nevyšlo.
Jsem rád, že o tom někdo píše, docela by mne zajímalo, z jakých čerpáte zdrojů, případně case studies.
S pozdravem,
Honza Sládek