Po létech se pomalu začíná toto hnutí probouzet i u nás. V New York Times kdysi napsali, že cohousing oslovuje především lidi, kteří chtějí mít vlastní bydlení, ale nechtějí, aby je izolovalo v anonymním městě. Cohousing není žádnou horkou novinkou, ale jak již bývá tradicí, začal v progresivních západoevropských zemích v šedesátých letech. První vzniká v Dánsku. Od té doby po světě vynořilo několik stovek cohousingových sídel a další budou vznikat.

Cohousing má individuální i společnou linku. Lidé, co se přistěhují, mají možnost se nějak podílet na společném projektu. Předpokládá se, že ti, co budou přicházet, budou mít a priori zájem se na společném podílet.

Cohousing má takovou formu, jakou si zvolí jeho účastníci, nicméně některá pravidla jsou pro tento způsob bydlení charakteristická. Základním pravidlem je právo na soukromí, tedy vlastní kompletně vybavená bytová jednotka, včetně kuchyně, obytného prostoru a příslušenství. Tato obydlí jsou architektonicky sloučena do celku, který opět může mít rozličnou formu. Může se jednat o společný dům s oddělenými byty nebo o samostatné nebo řadové domky. Také lokalizace není nijak předem dána, cohousingová bydlení mohou být městská, venkovská i příměstská.

Dalším znakem je společné vlastnictví společných prostor — to jsou především venkovní prostory, dětská hřiště, záhony či skleníky; společný centrální dům, v němž může být kuchyně a jídelna pro společné akce, komunitní prostor, posilovna, knihovna, dílna či cokoliv, na čem se účastníci dohodnou. Společné a sdílené prostory jsou většinou majetkem neziskové organizace, kde má každý z obyvatel svůj podíl. Důležitou praxí, z níž nakonec všichni profitují, je oddělené garážování aut mimo vlastní obytný prostor.

Cohousing není komunou ve smyslu šedesátých či sedmdesátých let, ekovesnicí či kibucem, i když může některé prvky těchto komunit přebírat. Obyvatele cohousingu také nespojuje žádná dominantní víra nebo ideologie — nejedná se o nějakou spirituální komunitu nebo ašrám. V cohousingu jde především o sociální zázemí, všechno ostatní je na vzájemné dohodě.

Rozhodování v cohousingu se děje konsenzem a nikoliv hlasováním. Při hlasování zůstává menší, ale vždy dosti velká část poražena, a touto cestou nakonec dochází k rozštěpení komunity. Samozřejmě že v cohousingu jsou určité role, kdy každý za něco zodpovídá. Předpokládá se ale rotace dobrovolných funkcí.

Jak se vlastně cohousing liší od obyčejné vesnice? Hlavně původní myšlenkou a časem přistěhování. V klasické vesnici je komunita, která se dělí na původní a nové obyvatele. Na „zaběhlé“ a „náplavu“. Se všemi problémy, které toto rozdělení přináší. A třeba i se starou záští, o níž už ani nikdo neví, jak přesně vznikla.

To v cohousingu není pravidlem. I když se někteří mohou z různých důvodů odstěhovat a noví zase přistěhovat, není tento vliv nijak podstatný, protože na počátku jsou na tom všichni stejně a případní nově příchozí budou vědět, kam se stěhují. Budou to tedy specifičtí zájemci a původní cohousingové společenství bude mít zájem s novými příchozími komunikovat a ne si je nejprve deset let prohlížet a dělat si na ně opatrný názor.

Lze předpokládat, že vlastnictví bude takové — například formou předkupního práva — že umožní skupině si nějakým způsobem nové spolubydlící vybrat.

Je třeba, aby kdokoli měl možnost svůj podíl prodat, a aby nebyl nijak trvale vázán. To je nutná podmínka pro to, aby se nikdo necítil majetkem omezen, a když bude chtít z jakýchkoli důvodů odejít, aby tuto možnost férově měl.

Můžete se podívat na české stránky vznikající komunity. Hledají další členy, protože teprve s určitým počtem zájemců mohou projekt rozjet. Na webových stránkách najdete více informací o již asi rok existující skupině, o jejich členech, jejich představách a možnosti účasti na cohousingovém projektu v České republice.