Manažeři a kasty
Václav CimbálJe dobře v tuto chvíli tepat konkrétní chování, konkrétního managementu Sazky, nesmí se však zapomínat, že to není pouze výsledkem jeho specifických vlastností, ale také pokroucené kultury naší doby.
Zbyněk Petráček ve svém sloupku v pátečním vydání Lidových novin glosuje současné chování managementu Sazky. Ten přes stav, do kterého se mu firmu podařilo dostat, i nadále setrvává ve svých pozicích a odmítá je opustit. Chová se, jako by Sazka bez jejich manažerských schopností, znalostí a dovedností nemohla nadále fungovat. Chová se jako nenahraditelná kasta vyvolených.
V souvislosti s loňskou havárií ropného vrtu společnosti BP a v souvislosti s pády bank v letech předcházejících mne však napadá, zda se jedná skutečně pouze o chování současného vedení Sazky. Zda se nejedná spíše o výrazný jev naší současné kultury, o jev, který jsme dlouhodobě budovali. Také vedení BP, přes zprávy expertů poukazující na to, že k havárii došlo v důsledku jeho špatných rozhodnutí, nehodlá odstoupit. A také vedení některých bank, přes důkazy, že stálo u zrodu současné krize, nehodlá odstoupit. Signifikantní je také postoj bývalého premiéra ČR Jana Fischera, který v úterní celovečerní diskusi Planeta 2011 otázku po míře viny bankovního managementu při zrodu krize zahrál do kouta.
Společnost potřebuje své hrdiny, své vzory, svou elitu. Naše společnost si tuto elitu postupně ztotožnila s představiteli top managementů. Na rozdíl od politiky, kde se obecně předpokládá, že jsou na vysokých postech lidé neschopní, se v této oblasti předpokládá, že zde musí být pouze lidé schopní. A to bez důkazů, bez analýz. Naopak, přesvědčení se udržuje i navzdory zjevným chybám a neúspěchům některých příslušníků této skupiny. Postupně tak vznikla kasta, jejíž stále se zvyšující příjmy by snad byly obhajitelné vysokou mírou zodpovědnosti a osobními důsledky chybných rozhodnutí a pracovních pochybení, alespoň takovými, jaké nesou řadoví zaměstnanci. Opak je však pravdou, míra reálné zodpovědnosti této skupiny se rok od roku snižuje. Postavení, kterému se tato třída těší, tedy není zcela zjevně výsledkem racionální úvahy a empiricky ověřitelných výsledků její činnosti, ale spíše moderního, barthesovského mýtu o mimořádných schopnostech těchto jedinců. Vyprávění, které může tato kasta vzhledem ke svému postavení a moci sama neustále šířit a posilovat.
Je dobře v tuto chvíli tepat konkrétní chování, konkrétního managementu Sazky, nesmí se však zapomínat, že to není pouze výsledkem jeho specifických vlastností, ale také pokroucené kultury naší doby. Kultury, která k tomuto chování svádí a kterou bychom měli podrobit reflexi a nápravě.
Co mi nicméně v textu vadí, je nedotažená práce s ilustrativními případy. Vrcholný management BP byl třeba po loňské havárii obměněn, ne že ne - jen se tak stalo už s odstupem několika měsíců (ne až po zveřejnění expertních zpráv v listopadu a prosinci) a s výjimkou nahrazení výkonného ředitele Tonyho Haywarda bez větší publicity. Podobně vedení "některých bank" sice na pozicích zůstalo, ale některých zase ne. V Británii například probíhá výměna stále - v posledních týdnech je odvolávána už druhá kohorta postkrizových manažerů. Na Islandu mají být přímo odpovědní bankéři souzeni a dokonce byl na to aktivován zákon, schválený ještě za dob dánské nadvlády. Bankéři odcházejí také ve Francii a v Itálii, nebo v Belgii a Nizozemí, o USA ani nemluvě. V těchto zemích se vede veřejná tématická debata spíše nad tím, jak zabránit, aby si neodnášeli takové zlaté padáky, jaké stanovují předkrizové smlouvy.
Touto replikou ale nechci snižovat hlavní myšlenku textu - vím, že jde o detaily. Dovedu si ovšem představit, že v očích mnoha lidí mohou zmíněné paušalizace hodnotu zamyšlení snížit, což je škoda.