Čím nás obohatila Drobilova aféra? Tím, že máme před sebou výslovné svědectví o tom, jak funguje politická složka českého mafiánsko-korupčního reálného kapitalismu. Poradce ministra Martin Knetig, ale i náměstek ředitele SFŽP Dušan Fibingr podle všeho jednali naprosto standardně a s plným vědomím, že „... kradou všichni..." (Knetig). Jediným vybočením byl ředitel SFŽP Libor Michálek, který si Knetigovy upřímné výroky tajně nahrával. Přitom ho zjevně Bratrstvo kočičí pracky ve vedení resortu životního prostředí považovalo za svého člověka, on jím ale z nějakého důvodu nebyl. MfD následně ochotně vše zveřejnila. To je všechno. To ostatní je pouze trapné mlžení tam, kde jsou věci jasné.

Takže jsme se dozvěděli, co jsme tušili: stranická mafie má svého pokladníka, který spravuje černé fondy pro partaj, na krytí jejích výdajů spojených se zajištěním jejího dalšího politického pokračování. Je jen shodou okolností, že to je zrovna Ivan Langer z Olomouce, tento tržní komsomolec, který se pro své zkušenosti v daném prostředí na takovou funkci hodí.

Dále jsme se dozvěděli, že stranicky obsazená vedení resortů mají zadání tento černý fond naplňovat, a to podle všeho zejména vedlejšími a skrytými toky z veřejných zakázek, jež musejí být pro tento účel náležitě nadhodnocené. A ty zakázky musejí ve zmanipulovaných soutěžích získat členové mafie z řad podnikatelů, kteří vědí, co se od nich čeká a že mají potichu určitou část prostředků distribuovat dál a zbytečně se neptat. Kdo pro stranu takto zajistí či urve víc, má lepší pozici v další soutěži se svými stranickými konkurenty.

Jde tedy o celkem banální potvrzení toho, co jsme stejně předtím tušili nebo věděli odjinud. Přece má ale jistý význam. Ukazuje stejně jako předešlé aféry, v jakém společenském pořádku to vlastně žijeme. Uvedené vztahy nejsou nahodilé a jedinečné, ale ukazují na svou opakovatelnost, ba dokonce na podstatu fungování tohoto establishmentu. Vše se děje na úkor veřejných prostředků, tedy daňových výnosů, toho, co jsme zaplatili my všichni, toho, co by mělo být vynakládáno k obecnému prospěchu všech. Takže se nás to docela dost týká. Je důležité si na tohle vzpomenout, až bude zase nějaký darebák tvrdit, že je nutno šetřit, že nejsou peníze. Že stát nemá na lékaře, na školství, na sociální služby a na zabezpečení potřebných. Tady se ztrácejí miliardy!

A jak je tomu u jiných stran? Podle všeho ty, jež mají reálnou naději dosáhnout na výkon veřejné moci, vybojovat si svůj podíl na řízení veřejných věcí (a je docela jedno, zda jde o malý okres, kraj, velké město nebo vrcholovou úroveň státu — nebo o velký státní podnik či fond, např. Lesy ČR nebo SFŽP), budou fungovat obdobně, budou mít v sobě podobnou mafii, ovšem zdaleka nemusí jít vždy o tak výkonné struktury, o tak veliké částky, vždy se bude praxe případ od případu lišit, záleží na tom, zda je ta která strana zrovna v opozici nebo u moci, zda se o moc musí dělit a s kým. Ale základní kvalita fungování bude obdobná.

Pokud se něco neprovede s tímto veskrze nemravným, plýtvavým a prožluklým pořádkem, nečekejme žádné změny k lepšímu, ale jen změny od špatného k ještě horšímu. Dokud se do toho nevloží síla, jež nebude tímto jedem infikovaná ani infikovatelná, není žádná naděje. Právě takovou silou může být ovšem široká opoziční koalice struktur občanské společnosti, jež zdola udeří do toho oplzlého politického divadla a pošle ho ke všem čertům. Teprve pokud by se toto podařilo, mělo by smysl snažit se o takovou obsluhu veřejných záležitostí, jež by podobná darebáctví již neumožňovala. Pak by mělo smysl zavádět opravdové systémové změny.

Samozřejmě, že je to v jiných zemích obdobné. V těch na západ od nás se to děje sofistikovaněji a kulturněji, ale je to obdobné. Čím dál na východ od nás je to pak křupanštější, drsnější a brutálnější. Ale zase to je v principu to samé.