Když věhlasný americký detektiv Nick Carter přijede ve filmu Adéla ještě nevečeřela do Prahy vyřešit svůj další případ — samozřejmě „v přísné tajnosti“ — má šanci si hned cestou z nádraží zakoupit noviny ohlašující jeho příjezd na titulní straně. „To vědí, tady se všecko rozkecá,“ komentuje to filmový komisař Ledvina a ani mu nepřijde, že by při tom měl rozpačitě krčit rameny.

Americký State Department je nyní v podobné situaci. Diplomatických drbů, které hodlá internetový server WikiLeaks „rozkecat“, je kolem čtvrt milionu. Krčit rameny se ale zřejmě opět nebude — při takovém množství uniklých dokumentů by si je Spojené státy musely vykloubit, a to by byl konec jejich ramenaté zahraniční politiky.

Navíc to zatím vypadá, jako kdyby poslední zbylá supervelmoc byla tváří v tvář médiím a internetovým aktivistům podivuhodně bezmocná — možná ne tolik jako Havlův pověstný zelinář, ale skoro. Se zveřejněním svých tajností může nesouhlasit, může proti němu protestovat, ale to je tak všechno, co proti tomu může dělat — protože média jsou pro Bílý dům posvátná, případně proto, že si nechtějí střihnout zopakování Watergate?

Milovníci špionážních thrillerů se musí doma na svých gaučích divit, jak to, že hlavní editor a mluvčí serveru WikiLeaks Julian Assange ještě žije, proč se citlivá data nepokusil zlikvidovat nějaký ten vládní hacker nebo proč alespoň nezačal Washington tvrdit, že dokumenty ve skutečnosti nejsou pravé. Vzhledem k jejich objemu by to sice bylo neuvěřitelné, ale aspoň by bylo zachováno dekórum.

Namísto toho Spojené státy vydaly jednostránkové prohlášení, ve kterém sice nepotvrzují, že by dokumenty byly pravé, na druhou stranu ovšem jejich zveřejnění odsuzují s tím, že může vystavit riziku americké diplomaty, rozvědčíky a konkrétní jednotlivce, kteří se pod knutou opresivních režimů pokoušejí vytvořit otevřenější a svobodnější společnost. „Lehkomyslné a nebezpečné“ zveřejnění dokumentů tak prý jde proti úsilí prezidenta Obamy o zodpovědnou a otevřenou vládu doma i v zahraničí.

Je to trochu paradox: otevřené demokratické vládnutí mělo být poškozeno zveřejněním tajných diplomatických vládních materiálů. Ten paradox ovšem provází diplomacii jako takovou z její podstaty všude tam, kde ji provozuje nějaký demokratický režim. Logika demokracie a logika diplomacie jsou totiž v principu navzájem nekompatibilní.

Zjednodušeně řečeno: demokracie by měla otevřeně realizovat vůli občanů, diplomacie naopak za jejich zády dokáže vyjednat s kýmkoliv kompromis v „národním zájmu“, který si sami pro sebe definovali diskrétní muži v dobře padnoucích oblecích hovořící pěti světovými jazyky. Národní zájem by ostatně většinu jednotlivých členů onoho národa zřejmě přinejmenším překvapil — mimochodem, vzpomínáte si na radar v Brdech? WikiLeaks vám ho připomenou...

Možná ale ve skutečnosti jde o revoluční krok ze strany Obamovy vlády směrem ke skutečně demokratické diplomacii jedenadvacátého století. Tím, že demokratická supervelmoc nezabrání zveřejnění svých tajných diplomatických materiálů, a to včetně poněkud nelichotivých hodnocení svých spojenců, „spojenců“ i odpůrců, vlastně otevírá dosud elitářsky tajnůstkářskou diplomacii demokratické kontrole. Všichni nyní budou muset počítat s tím, že cokoliv řeknou americkým diplomatům, může být druhý den ráno v médiích.

Pokud je tomu skutečně tak, zbývá ale pořád jedno tajemství: proč americká demokracie dělá kolem něčeho tak progresivního tolik tajností a nevyhlásí demokratizaci diplomacie veřejně? Vždyť vlastně není za co se stydět.

Ale snad se možná i tohle poslední tajemství časem rozkecá.