Po třech měsících jsou WikiLeaks opět v centru pozornosti. Od pátečního večera středoevropského času se desítky, ba stovky novinářů a analytiků probírají 400tisícovým kopcem utajovaných dokumentů z amerického Pentagonu, které se známému internetovému portálu podařilo získat, vyhodnotit a následně rozšířit. Alternativní média píší o novém mezníku v dějinách nezávislé žurnalistiky; masová o šokujících odhaleních. Mluví se o etice, pravdě, hrozbě pro informátory a mnoha podnětech vyšetření.

Zřejmě nejpodstatnější otázka se ale zatím moc neklade: Mohou tyto informace něco opravdu změnit?

Vezměme tři dosud nejvíce zdůrazňované objevy: za prvé, v letech 2004—2009 zahynulo v Iráku násilnou smrtí více lidí (a zejména civilistů), než se doposud oficiálně přiznávalo; za druhé, v zemi od začátku invaze docházelo a zřejmě až doposud dochází k mučení a týrání vězňů ve velkém, o kterém americká strana věděla, ale nebánila mu; a za třetí, během celého postsaddámovského období se sami zahraniční vojáci dopustili řady fatálních chyb, násilných incidentů a dokonce i zločinů. Ty se sice pak vyšetřovaly, ale na veřejnosti i se o nich mlčelo nebo mlžilo.

O všem zmíněném se vědělo už dávno. Byly publikovány desítky studií, analýz a souhrnných zpráv, z nichž na některé upozorňoval i Barack Obama ve své předvolební kampani.

Dokumenty navíc obsahují pouze zjištění Pentagonem ověřená a následně potvrzená. Podle uniklých materiálů je například mrtvých civilistů o patnáct tisíc více, než o kolika mluvili generálové. Celkem tak mělo v Iráku zemřít 109 tisíc osob. Dle studie renomovaného lékařského časopisu Lancet se přitom již v roce 2006 pohyboval počet obětí v intervalu 426,369 až 793,663.

Také o mučení, k němuž docházelo ve vězeňských táborech a vyšetřovacích celách nového iráckého režimu, se v USA léta otevřeně mluvilo, mnohdy i barvitěji ... no a incidenty, chyby a dílčí zločiny, na ty se alespoň upozorňovalo na internetu. Kdo hledal, už dávno našel. Kdo chtěl vědět, ten se dozvěděl.

Přesto má série publikovaných zjištění svůj jedinečný význam: Jde o oficiální informace z prostředí, jež sama odhalení usvědčují ze lži, zatajování a (de facto) manipulace s veřejným míněním. A to není vůbec málo.

Pravda, ve velké americké politice nejspíše k žádnému zemětřesení nedojde. Pentagon i ministerstvo zahraničí WikiLeaks odsoudily za nahrávání nepřátelům USA (tj. zejména režimům zlotřilých států) a za ohrožení informátorů v poli. To jsou argumenty, na něž americké občanstvo tradičně slyší. Drtivá část pomyslné viny navíc padá na předchozí administrativu, od níž se distancovali už i středoví republikáni. Pokud bude Obama šikovný, může věc obrátit ještě ve svůj prospěch.

Dopad však budou mít odhalení na všechny, jež válku obhajovali z idealistických pozic: vlivnou skupinu dědiců Tonyho Blaira v britské Labour Party, na něž teď konečně může zaútočit i předseda liberálních demokratů Nick Clegg; část amerických demokratů, jež válku doposud odmítala, odsoudit en bloc; početný tábor intelektuálů liberálního smýšlení v čele s Adamem Michnikem, kteří za invazi do Iráku viděli moment osvobození a jistou formu naplnění přirozeného práva tamního obyvatelstva na život ve svobodné společnosti; a konečně na všechny, jež uvěřili, že ona demokratická velmoc může vést v našem věku válku bez průvodní lži a špíny — že dnešní technologie a civilizační vyspělosti umožní hrůzy, utrpení a násilnosti omezit do obhajitelné míry.

Analytikové prestižních médií, kteří se ujali objemného souboru uniklých dokumentů, jsou teprve na počátku práce. Možná, že jejich lopota nepovede k objevu velkých konkrétních zločinů, za jejichž krytí by mohly být odpovědné osoby postaveny před soud. Možná, že se ta avizovaná šokující odhalení nakonec rozplynou v chuchvalce dílčích případů, které už nebudou žádnou z agentur zajímat. Jedno je ale jisté už dnes.

Spolu se studií amerického Centre for Public Integrity z konce roku 2007, která dokázala, že George W. Bush a sedm dalších vysokých činitelů jeho administrativy učinili v prvních dvou letech po útocích z 11. září 2001 celkem 935 záměrně lživých prohlášení o Iráku, spolu s pracemi Joshuy Hollanda, Antoneie Juhashové, Toma Engelharta, Raeda Jarrara a dalších autorů, kterým se v letech 2005—2008 podařilo odhalit a zdokumentovat, že za invazí stály i hospodářské zájmy, a spolu se stovkami materiálů, které jsou o skutečné podobě každodenního života v postsaddámovském Iráku zveřejňovány rok co rok nevládními organizacemi, jež v zemi působí, tvoří odhalení WikiLeaks jedno velké memento — varování, že útočná válka, zájmy a lež patří i v dnešní době neodmyslitelně k sobě.

Ty, z jejichž pohledu není suma již známých i nyní odhalených činů srovnatelná s represemi, kterých se dopouštěl Husajnův režim, budou nejspíše invazi i nadále hájit. A možná, že budou mít v něčem pravdu. I oni však budou muset brát v každé z potenciálně podobných situací v budoucnu memento WikiLeaks v úvahu. Věcná podoba příslušných odhalení bude již a priori omezovat vliv jakékoliv proválečné propagandy, pokud se k ní kdo uchýlí.

V tomto smyslu jsou WikiLeaks opravdu službou pravdě, jak říká zakladatel portálu Julian Assange. V tomto smyslu mohou skutečně mnohé změnit. A i kdyby zveřejněné dokumenty již neobsahovaly nic závažnějšího, než se objevilo doposud, za toto je myslím třeba jim poděkovat.