Zastánci pražské koalice ODS a ČSSD a jejich oponenti se argumentačně míjejí zejména proto, že zatímco proponenti koalice nabízejí argumenty politicko-technologické, oponenti argumentují z morálních pozic.

Zastánci tvrdí, že koalice je zcela legitimní, protože vychází z výsledků voleb, které nabídly tři možné většiny na pražské radnici: TOP 09 a ODS, TOP 09 a ČSSD a ODS a ČSSD. Politici se nakonec rozhodli po složitých jednáních pro třetí variantu, která sice nerespektuje ideologické rozdíly a příbuznosti mezi jednotlivými stranami tak, jak je známe z celostátní politiky, ale zato prý vychází ze schopnosti politiků obou stran spolupracovat.

Obě strany také tvrdí, že koaliční program je smysluplným průnikem programů obou stran, které na komunální úrovni nejsou zdaleka tak ideologické jako na úrovni celostátní politiky. Koalice je údajně legitimní i proto, že strany mají přirozený zájem maximalizovat své volební zisky, a zatímco v koalici s TOP 09 by ODS neměla primátora, v koalici s ČSSD bude nadále stát v čele Prahy právě ona.

Odpůrci koalice povětšinou tento druh politicko-technologické argumentace sice chápou, ale tvrdí, že výsledky voleb v Praze byly jasným signálem, že si Pražané nepřejí přinejmenším pokračování vůdčí role ODS na pražském magistrátu. Jinými slovy, voliči odkázali ODS v lepším případě do role menšího koaličního partnera TOP 09, v horším do opozice.

Jak číst výsledky voleb, je samozřejmě těžké přesně určit. Zatímco představitelé pražské ODS i ČSSD tvrdí, že voliči jim ke koalici dali mandát, ba že si takovou koalici mnoho z nich přálo, odpůrci koalice mohou stejně přesvědčivě tvrdit, že lidé, kteří volili pro ODS a ČSSD, si koalici těchto dvou stran nepřáli. Voliči ODS proto, že by v Praze stejně jako na centrální úrovni nejspíše preferovali koalici pravicovou, voliči ČSSD proto, že by preferovali změnu, kterou by představovala spíše koalice s TOP 09.

Jaká byla skutečná přání voličů, se samozřejmě nedozvíme, pokud snad některá z agentur pro průzkum veřejného mínění nezjistí, jaké koalice voliči různých stran preferovali.

Morální argument odpůrců pražské koalice spočívá v tom, že ODS, zejména během posledních čtyřech let, kdy vládla většinově sama, zcela prohospodařila důvěru velké části pražských voličů, kteří se od ní masově odvrátili. Její vláda v Praze byla symbolem klientelských vazeb a srůstání politiky s ekonomickými zájmy, a pokud se má Praha od těchto vazeb alespoň částečně oprostit, měla by ODS respektovat výsledky voleb a skončit buď jako menší partner TOP 09, nebo v opozici.

Součástí tohoto morálního rozhořčení je skutečnost, že koalice ODS a ČSSD ignoruje možnost vytvořit koalici ideově srozumitelnější (TOP 09 a ODS) anebo koalici založenou na mnohem jasnější snaze odříznout se od minulých praktik (TOP 09 a ČSSD) tak okatě, že se jejím hlavním účelem zdá být zacementování různých korupčních praktik i vazeb, z nichž některé se datují už z dob, kdy spolu ODS a ČSSD spolupracovaly v 90. letech.

Morální rozhořčení působí i zdánlivě demagogická argumentace představitelů koalice, kteří tvrdí, že se ODS v Praze bude nyní chovat jinak, neboť v radě města ji nebudou reprezentovat stejní lidé. Problémem ODS v Praze ovšem nebyli jen konkrétní lidé podezřelí z klientelismu a korupce, problémem bylo chování celé pražské organizace. Odpůrci koalice nemají jediný důvod věřit, že vlivní podnikatelé napojení na ODS zmizí jenom proto, že se obmění personální složení zástupců strany v městské radě.

Pochyby budí i pražští představitelé ČSSD. Jsou to často lidé dlouhodobě spojovaní s klientelismem, popřípadě lidé spojovaní s hlavními aktéry opoziční smlouvy a lobbisty v pozadí jako byl Miroslav Šlouf. K tomu přispívá i způsob, jakým pražská ČSSD „zlikvidovala“ svého volebního lídra Jiřího Dienstbiera ml. poté, co koalici s ODS odmítnul.

Hlavním zdrojem frustrace oponentů koalice je přesvědčení, že staronové složení vedení města je tou nejhorší možnou variantou pro očistu pražské politiky, kterou volební výsledky nabídly.

V konečném součtu budou ovšem muset opět rozhodnout voliči. Pokud se většina nakonec smíří s tím, že mají sice právo volit, ale po volbách politici (a lidé v zákulisí) naloží s volebními výsledky podle svého, je třeba usoudit, že se u nás zabydluje formalistické pojetí politiky, v němž občané nemají co mluvit do toho, jak politici interpretují výsledky voleb.

Pokud budou pokračovat protesty proti pražské koalici, a zejména pokud na jednání svých pražských organizací výrazně doplatí ODS i ČSSD v průzkumech volebních preferencí, lze usoudit, že se v české politice přece jen něco mění. Například že konečně dochází k dlouho avizovanému nástupu občanské společnosti.