V rámci oslav mezinárodního dne studentstva uspořádala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy iniciativa ProAlt přednášku sociologa Jana Kellera na téma problematiky školného.

Jan Keller postupně analyzoval deset argumentů, které často používají zastánci školného. První z nich říká, že vzdělání je osobní investice. To je podle Kellera částečně pravda. Zároveň však podle něj nelze určit, které obory jsou přínosem pouze pro studenta a které pro celou společnost, jež mnohé málo lukrativní obory prostě potřebuje.

Nepřesvědčivý je také argument, podle něhož bude student finančním stimulem motivován k řádnému studiu. Jak se ukazuje, tak na soukromých vysokých školách rozhodně studenti kvalitněji nepracují. Na středních školách pak nabídla porovnání  generálka na státní maturity, v níž se naopak prokázalo, že studenti soukromých škol mají horší výsledky než studenti škol státních.

Náklady spojené se studiem jsou přitom pro řadu studentů již nyní vysoké. „Za posledních pět let stouply životní náklady studentů dvaapůlkrát. To je nejvíc z celé společnosti. Těžko předpokládat, že by pro bohaté bylo deset tisíc navíc nějak zásadně motivačních, naopak pro chudé jsou jejich náklady motivační už teď,“ upozornil Keller.

Zavádějící je podle Kellera také tvrzení, že školné zlepší kvalitu výuky. Otázkou naopak je, zda nebude motivovat pedagogy k tomu, aby cestu za titulem studentům co nejméně komplikovali. Na to, aby školy dokázaly přitáhnout skutečně renomované odborníky z praxe a ze zahraničí, by navíc muselo být školné nesrovnatelně vyšší.

Za zcela nesmyslné pak považuje tvrzení, že školné sníží nerovnost a umožní studovat i lidem z chudých rodin. Sociologové naopak doložili, že studenti z chudších rodin a dívky mají tendenci především minimalizovat riziko, lidé z bohatých rodin naopak maximalizovat zisk. To se projeví při jejich výběru oborů i  při zvážení rizik, zda studium a následné zadlužení vůbec podstoupit.

Je také známo, že ženy pobírají o třetinu nižší mzdu než muži, přičemž rozdíl v příjmech se zvyšuje s růstem kvalifikace. „Proč by měly ženy platit školné ve stejné výšce jako muži, když dopředu vědí, že se jim v průměru vyplatí o třetinu méně?“ ptá se Keller.

Další prohloubení rozdílů lze očekávat mezi studenty z center jako Praha a Brno, kteří mohou ušetřit za dopravu, podnájmy a často i stravu, a těmi, kdo musí za vzděláním dojíždět. Školné pro ně představuje další platbu, jíž se nevyhnou.

Bílá kniha navíc hodlá studenty motivovat k přímé platbě školného tím, že jim dá dvacetiprocentní slevu. Slevu tak dostanou bohatí, kteří si zaplacení školného dovolit mohou, zatímco ti, kteří se budou zadlužovat, budou nuceni platit bankám vysoké úroky, a v souhrnu tak zaplatí výrazně víc.

Původní příslib, že vysoké školy si školným finančně přilepší, se podle Kellera také ukázal jako nedůvěryhodný. Naopak lze očekávat, že o částku, kterou studenti školám přinesou, se jim sníží příliv financí ze státního rozpočtu. Peněz se tak bude nedostávat i nadále a pravděpodobně se v blízké době přistoupí k dalšímu navýšení školného, tak jako se tomu nyní děje v Anglii, kde se má zvednout až na desetinásobek původně schváleného školného.

Zavedení školného se tak hodí především bankám, jež budou mít zajištěny nové klienty, kteří jim budou splácet úrokované půjčky. Stát zároveň bankám bude garantovat splacení půjčky v případě, že vysokoškolák za celý život nedosáhne průměrného platu. Banky tak nebudou muset podstoupit žádné riziko.

Dalším, tvrdí Keller, kdo bude ze zavedení školného profitovat, jsou soukromé školy. Klesající demografická křivka totiž jasně ukazuje, že po roce 2013 budou schopny uspokojit zájem studentů samotné veřejné školy. Málokdo by měl tedy motivaci platit za vzdělání škole, která nabízí v porovnání se státními institucemi horší vzdělání. Pro řadu soukromých škol je tak školné podmínkou samotného přežití. Tomu nahrává i politika současné vlády, která chce dávat příspěvek na studenta nově i soukromým školám.

Během dlouhé diskuse se studenty pak Jan Keller jmenoval několik způsobů, jak situaci ve školství řešit. Stát má podle něj na garanci kvalitního vzdělání peněz dostatek. „Stavíme například nejdražší dálnice na světě, kdyby šla dvacetina toho, co dnes jde na korupci, do vysokých škol, byly by finanční potíže zcela vyřešeny,“ soudí Keller.

Nevyhnutelné podle sociologa bude také omezení počtu vysokých škol a především zamezení neúnosné situace, kdy pedagogové mohou učit na několika vysokých školách zároveň a garantovat tam obory. Pak logicky nemají na kvalitní výuku čas.

Jako nejlogičtější řešení se pak podle Kellera jeví tah, kdy ti s nejvyšším příjmem jednoduše zaplatí nejvyšší daň, jelikož se jim investice do vzdělání prokazatelně vyplatila.

Zvukový záznam přednášky pořízený Ivo Bystřičanem si můžete poslechnout zde.