Dluhy jinde
Jiří SilnýAutor se zúčastnil panelové diskuse Státní dluh — ekonomický problém, nebo mocenský nástroj?, pořádané iniciativou ProAlt v Praze 25. října 2010. Jeho příspěvek zveřejňujeme.
Dluhy jsou vysoce aktuální záležitost. Na webu se to dluhy jen hemží — milion dluhů v češtině, devadesát milionů odkazů v angličtině, ale skutečné dluhy jsou samozřejmě ještě o několik řádů vyšší. Teprve v posledních letech se je učíme počítat v bilionech. Vždyť jen státní pokrytí dluhů krachujících bank a firem ve Spojených státech a v Evropě představovalo nejméně jedenáct bilionů dolarů a aktuální veřejný dluh Spojených států je více než třináct a půl bilionu dolarů.
Naproti tomu se jeví přetrvávající zadlužení zemí globálního Jihu jako vlastně malé: činí jen 3,7 bilionů dolarů. Ale i tak je vyšší než kdy dřív (sedmdesát miliard v roce 1970, pět set osmdesát miliard v roce 1980) a hlavně spolehlivě brání těmto zemím, aby mohly dosáhnout vlastními silami podstatnějšího rozvoje, a udržuje je v závislosti. Země Asie, Afriky a Latinské Ameriky mají se zahraničními dluhy a s chudobou, která je jejich důsledkem, bohaté zkušenosti. Mnoho zemí provázely dluhy vůči bývalým koloniálním pánům od počátku samostatnosti, ale globální dluhová krize má počátek na konci sedmdesátých let.
Po období levných úvěrů v sedmdesátých letech způsobila globální recese skokový růst úrokových sazeb a zároveň pokles cen většiny surovin. Rozvojové země tak musely splácet i dvojnásobné úroky a za své exportní produkty dostaly podstatně méně než dřív. Řadu zemí to přivedlo do neřešitelné situace, a na scénu nastoupily mezinárodní finanční instituce — Světová banka (SB) a Mezinárodní měnový fond (MMF) s krizovým managementem, který se nesl v duchu neoliberální ideologie, která právě začínala své vítězné tažení. Společně s kluby věřitelů — Pařížským klubem pro suverénní věřitele a Londýnským klubem pro soukromé věřitele — dodnes stanovují pravidla, jak s dlužícími státy zacházet.
Hlavní zásada je, že dluhy se řeší dalšími půjčkami, které jsou ale spojeny s tvrdými podmínkami. V případě, že je součástí řešení částečné oddlužení, jsou podmínky ještě tvrdší a dotyčná země se musí „kvalifikovat“. Prakticky to znamená přenechat rozhodování o svém budoucím osudu SB a MMF, kteří budou nadále určovat, kolik z příjmů země musí jít na splácení dluhů a kolik se smí utratit na zdravotnictví, vzdělání a další veřejné výdaje. Samozřejmě daleko méně, musí se škrtat. Např. Libanon vydává na dluhovou službu téměř dvacet procent HDP a na zdravotnictví kolem čtyř procent. Další podmínky tvoří otevření trhů pro zahraniční konkurenci a privatizace všeho, co dosud zprivatizováno nebylo — např. vodovodů a energetických sítí. I když v průběhu posledního desetiletí došlo k určitému zlepšení, které dává dlužníkům víc prostoru po oddlužení zavádět rozvojové politiky, celkový obraz se zase zhoršil v důsledku krize.
Velká publicita je pravidelně věnována slavnostním prohlášením představitelů bohatých zemí, slibujícím oddlužení těch chudých. V dlouhé řadě komplikovaných oddlužovacích procedur, řízených věřiteli (národní vlády a mezinárodní finanční instituce), bylo zatím odpuštěno jen asi sto miliard dolarů. To je asi stejná částka, jaká do rozvojových zemí ročně plyne v rámci rozvojové spolupráce. Přitom jde často o tytéž peníze vykázané dvakrát: jako oddlužení a jako rozvojová pomoc. Podle pravidel OECD se odpuštění dluhů do rozvojové pomoci započítávat nemá, ale řada zemí to tak dělá. A zdali Česká republika porušuje toto pravidlo? Ano, správně, porušuje.
Celkově to pak vypadá tak, že na každý dolar pomoci odplývá opačným směrem z rozvojových zemí do věřitelských zemí pět dolarů v dluhové službě — splácení půjček a úroků a úroků z úroků. Hnutí, která žádají odpuštění dluhů, uvádějí, že pro zajištění základních potřeb lidí v chudých zemích by stačilo odpustit asi 400 miliard dolarů u sta nejchudších zemí světa. Thomas Snakara, prezident Burkiny Faso, kdysi prohlásil: „Ten dluh nelze splatit. Když přestaneme splácet, naši věřitelé nezemřou. Tím si můžeme být jisti. Na druhé straně, pokud budeme dál splácet, budeme to my, kdo zemře. Tím si můžeme být jisti rovněž.“
Mnoho argumentů mluví pro zavedení jasných pravidel pro vztahy mezi suverénními dlužníky a jejich věřiteli. Tam, kde jsou dluhy spláceny za cenu životů a zdraví obyvatel a kde brání rozvoji země, je evidentní, že dluhová zátěž je příliš vysoká a jde o dluhy v zásadě nesplatitelné. Na počátku zadlužení stojí v mnoha případech diktátorské režimy, které dostávaly velkorysé půjčky na neefektivní projekty, vyzbrojování a potlačování vlastních obyvatel. Řada diktátorů vypůjčené státní peníze jednoduše kradla — odhaduje se, že tzv. diktátorské dluhy činí asi pět set miliard dolarů. I nástupnické demokratické státy jako např. Jižní Afrika takové dluhy dodnes splácejí. Takové dluhy patří do kategorie dluhů nelegitimních. http://www.illegitimatedebt.org/
Mezinárodní kampaně jako Jubilee, Jubilee South, CADTM, erlassjahr.de, české Milostivé léto a řada vlád rozvojových zemí prosazují dlouhodobě několik zásadních opatření:
- dluhové audity, zkoumající oprávněnost požadavků věřitelů a následné odmítnutí nelegitimních dluhů,
- vytvoření mezinárodního dluhového soudu nebo arbitráže, před kterou by postavení věřitelů a dlužníků bylo rovnoprávné,
- stanovení jasných standardů dluhové udržitelnosti a nadřazení lidských práv nad požadavky věřitelů.
Uvedené kampaně, které působí od devadesátých let, už v řadě případů dosáhly omezených úspěchů, naposledy, když se v dubnu 2010 podařilo prosadit ve Spojeném království zákon omezující aktivity tzv. supích fondů („vulture funds“), které lacino vykupují státní pohledávky vůči chudým zemím a pak se o ně soudí, aby na tom mnohonásobně vydělaly. V Británii už to nepůjde. A jestlipak se Česká republika na takových operacích někdy podílela? Ano, správně, podílela.
Skutečnou změnu by mohla přinést koordinovaná akce velkého množství chudých dlužnických zemí, pokud by společně odmítly splácení nesplatitelných dluhů, jak o tom jednali zástupci kampaní z 35 zemí v Keni v roce 2006. Díky rostoucím problémům se zahraničními dluhy států v globálním měřítku roste potřeba ustavení systému dluhové arbitráže, ale politické aktivity v tomto směru jsou zatím nedostatečné. A nepochybně bude jednou nutné zrevidovat celý systém fungování peněz a úročení, protože se stále zřetelněji ukazuje neudržitelnost současného stavu.
Viz http:/www.p3m.cz
Což by Vám koneckonců mělo svitnou i při čtení článků Jiřího Silného.
V principu na tom není nic špatně, akorát nevím, jak uhlídají ten obrovský korupční potenciál - že se veřejné peníze budou vymýšlet jaksi na objednávku spřízněných podnikatelů, kteří se tak snadno dostanou k obrovským ziskům a díky tomu převálcují všechny, kteří tuto možnost nemají. To je jedna věc. Další je to, že vymyšlené peníze budou mít pozitivní efekt jen za předpokladu, že v ekonomice je dostatečný potenciál na to, aby za ně podnikatelská sféra něco vyrobila, aniž by nechala ležet zcela ladem jiné oblasti, financované "normálními" penězi. Autoři to řeší tím, že veřejná sféra se bude muset chovat "rozumně"...
Taky se mi zdá, jako by nepočítali s tím, že stát má výdaje i čistě správního charakteru. Nejde přece jen o ty produkty, které může nakupovat u podnikatelské sféry, ale o celkovou administrativu, která je v rozvinuté společnosti obrovská.
A další zarážející věc je, že nerozlišují vedle veřejné a podnikatelské sféry ještě domácnosti, které se přece chovají jinak než ty dvě ostatní. Ale to je možná detail.
Každopádně, když pomineme problém přechodu, tak myslím, že principiálně to "vymýšlení" peněz pro veřejné výdaje není mimo, jenom nevím, jak by se hlídala "rozumnost" toho provozu, musel by být dokonalý systém demokratické kontroly, což je otázka hlavně politického systému, bez toho nemá to řešení žádný smysl. Jinak řečeno: rozumnost je vždy otázka tzv. veřejného rozumu, jak říkali osvícenci. A tam je zakopaný pes, ne primárně v tom, že současný systém umožňuje kapitálové spekulace a obchodování s dluhy a veřejné výdaje financuje těmi nejistými daněmi...
Děkuji za Váš názor a pozornost věnovanou p3m. Váš pocit, že je to "idealistické vize" mám také. Ale pocit nestačí, potřebuji mít ten pocit zdůvodněný. Jako důvod uvádíte, že 85% současné ekonomiky jsou spekulace. To je fakt, ale nejsou právě ty spekulace něco, co "nám přerostlo přes hlavu" a tak se ptám, nebylo by to právě dobře, kdybychom se mohli bez nich obejít?
Díky, díky, že jste si s p3m dal práci a popsal, jak podle Vašeho názoru funguje. Vaši odpověď si musím rozmyslet a ještě se k ní vyjádřím podrobněji později. Ve Vaší odpovědi je mnoho podnětů k přemýšlení. Třeba že by to vedlo zase ke korupčnímu prostředí a pak je tam ještě jedna věc, kterou nezmiňujete, totiž že by každý občan měl v bance povinně svůj individuální účet a všechny peněžní transakce by musely jít přes jednu centrálu - to zavání "velkým bratrem". Ale třeba to tak není. Zatím nevím a nechci p3m bagatelizovat jen proto, že tomu zatím úplně nerozumím.
http://www.literarky.cz/civilizace/ekonomika/2896-ekonomika-zcela-jinak-paradigma-tetiho-milenia
"P3M, ... je naším duševním i obchodním vlastnictvím..."
V tom je jakási příbuznost s těmi ekonomickými teoretiky, kteří za své moudré teorie dostali Nobelovu cenu.
Co záleží na tom, že život (i ten hospodářský) si jde svou cestou?!
Srdečně zdravíme a děkujeme za včerejší e-mail, hlavně však za trvalý zájem o P3M!
Panu Škabrahovi rovněž velice děkujeme za projevený zájem (myšleno doopravdy, bez ironie).
P3M je založeno na zjištění, že Směna souhrnného produktu Sféry veřejné za část finálního souhrnného produktu Sféry podnikání může být organizována jinak než pomocí Částky vytvořené z daní a zisků firem ve veřejném vlastnictví, bohužel i z rozprodejů veřejného majetku a půjček. P3M daně proto zruší (až na regulační) a Směnu organizuje pomocí P3M-Částky, kterou získá z Registrační a depozitní banky (krátce: RDB) a která coby Bezdaňový obláček vpluje nejprve jako Příjmy = Výdaje do Sféry veřejné a z ní přepluje k těm firmám Sféry podnikání, které prodaly Sféře veřejné své finální produkty.
A mimochodem: důsledně vycházíme z toho, že Sféra veřejná je integrální a nezastupitelnou součástí Ekonomiky a má svou legitimní směnnou hodnotu (dnes vesměs podhodnocenou; podhodnoceny jsou ovšem i leckteré činnosti ve Sféře podnikání, např. zemědělství). Částečně tím i boříme mýtus daňového poplatníka, který netuší, že bez policie, lékařů, učitelů a důchodu by se stěží obešel.
Pan Škabraha si velmi chvályhodně všiml, že mezi RDB a centrálními bankami je určitá podobnost, ale tato podobnost není až tak významná, a ještě chvályhodněji si všiml superpodstatné věci, a sice, že P3M pracuje s penězi jakožto univerzálním měřítkem hodnot a zprostředkovatelem směn i Směny. Také si všiml, že Sféra veřejná nefinancuje jen veřejné zakázky, ale že vykonává i řadu dalších služeb, nejen administrativu a bezpečnost, vnitřní i vnější, ale i (ve slušně organizovaných a civilizovaných státech) sociální zdravotní péči, vzdělávání a j. Zůstaneme-li u ČR, pak ve stávající Ekonomice daní se z Částky platí nejen veřejné zakázky, ale právě i ony veřejné služby (a ty zatím přece jen výdajově převažují).
Je svým způsobem naprosto samozřejmé, ale nevíme o nikom, kdo by si toho kromě nás všiml (ani Samuelson o tom nepíše), že subjekty Sféry veřejné utrácejí peníze, které dostaly z Částky, za finální produkty Sféry podnikání: utrácejí tak ale nejen za veřejné zakázky (např. za dálnice či nákup léků pro veřejné nemocnice) ale, mimo jiné, utrácejí i jednotliví úředníci, lékaři, učitelé, policisté a j. Totéž se bude dít i v P3M, utrácet se ale bude P3M-Částka, a opět: hlavní peníze půjdou právě do takovýchto individuálních nákupů subjektů Sféry veřejné, tedy policista, učitel ... jde koupit rohlíky, jindy televi-zor, což má s korupcí obecně jen málo společného (jiná věc jsou kartelové ceny, což bylo mimochodem zaznamenáno jak u rohlíků, tak u televizorů v dosavadní Ekonomice daní).
Jistě, a tam má pan Škabraha pravdu, Rozpočtový suverén bude mít v P3M poměrně velké pole působnosti, theoreticky daleko větší než má ten dnešní (ten působí například při porcování medvědů, při stanovování výkupních cen solární energie, ceny za ekologickou superzakázku, či při prodeji domácích bank, Transgasu apod. za podmínek pro občany ČR mimořádně výhodných, jak denně patrno při platbách poplatků v bankách či za energie). Protože jsme si vědomi těchto zvýšených možností Rozpočtového suveréna v P3M, navrhujeme, mimo jiné, zavedení Rozpočtových úřadů, kde budou profe-sionálové, kteří budou přímo spoluodpovědni za přípravu a realizaci rozpočtů, mimo jiné rozpočet projde jen s jejich kontrasignací. Jistě: lze namítnout jací profesionálové to budou, ale pak se dostáváme do bludného kruhu a ve společnosti by nemohlo být činěno nic; my budeme trvat na tom, aby jejich výběr byl pečlivý, transparentní a aby to byli profesionálové špičkoví a poctiví (jeden z důvodů, proč si držíme duševní i obchodní vlastnictví k projektu je ten, že chceme mít kontrolu nad tím, že P3M někdo nezprzní).
P3M se svými z definice vyrovnanými rozpočty odstraní veřejné dluhy a půjčování si na finančních trzích, jistě k mimořádné radosti těchto trhů, v komerčních bankách odstraní lehký život na půdě po-platkového a jiného socialismu (srov. např závratné rozdíly mezi reposazbou ČNB a úroky komerčních bank) a bezpředmětnými se stanou úvahy o privatizaci penzí a zdravotní péče (mimo jiné: dovozujeme, že privatizace těchto péčí je vyhánění čerta neperspektivních dosavadních průběžných systémů Belzebubem povinných penzijních a jiných fondů a pojišťoven; pokud by tato privatizace proběhla, pak ve srovnání s ní je tunel se solárními elektrárnami jen nevinnou zábavou z nedělní školy; soukromě ať se každý připojišťuje jak libo, ale bez účasti veřejných prostředků a garancí).
Jinak platí, že P3M vrací Ekonomiku tam, kde by měla být, tedy do její věcné podstaty tvorby produktů a jejich směn, včetně Směny, a to produktů sloužících k uspokojování potřeb, jak zdůrazňujeme, především potřeb důvodných. Fungující Ekonomikou je poté taková, která toto dokáže řešit a činí tak, mimo jiné, s ohledem na přírodní zdroje a v úctě k životnímu prostředí. P3M posunuje finanční spekulace do sousedství gamblerů v barech a hernách: veřejné finance přestávají být na finančních trzích závislé a pokud jde o finance soukromé, pak je to do značné míry každého věc, zda se účastní nebo ne (jistě: možná i zde dojde k určité změně, například kouření je už věcí, která je někde mezi věcí soukromou a veřejnou).
A dále: P3M není idealistický projekt, jakkoliv z ideí vychází. Dnešní Ekonomika daní končí, její umírání je nezastavitelné a Paradigma von Bismarckovo musí být, přes všechny minulé zásluhy, nahrazeno paradigmatem jiným a zde jiné než P3M neznáme a stěží se jiné objeví.
A nakonec na okraj: Velký bratr toť otázka! Hustá síť kamer v Londýně dokázala rychle identifikovat tamější útočníky z metra a autobusu a podobných výsledků je povícero. Takže zakázat kamery?
Příjmy: dnes jdou v ČR údaje o příjmech každého ekonomicky aktivního na FÚ, ČSSZ a do příslušné zdravotní pojišťovny, v P3M to půjde do RDB – jaký je v tom, probůh, rozdíl? Platby nad €15 000 v hotovosti jsou zakázané již dnes, musí jít přes komerční banku, při vkladech od €1000 a výš je nutno identifikovat vkladatele, při přesahujících €15 000 je nutno vysvětlit původ peněz. V P3M půjdou platby od určité výše povinně přes RDB, především proto, aby v RDB byl potřebný objem prostředků, primárně nikoliv kvůli Velkému bratru (jiná věc je, že při vyšetřování trestné činnosti zde tyto údaje budou k dispozici – ale to je už teď) – jaký je v tom, probůh, rozdíl?
Srdečně zdraví
Dymáčkovi