Způsob, jakým někteří novináři, kteří se rádi označují jako pravicoví, zacházejí s představou o svobodě, je velmi podivný. Demonstrující, kterým se nelíbí vládní škrtreforma, jsou pro ně jakýmsi davem, který nepochopil, že provést reformy je naprosto nezbytné, a to právě tím způsobem, kterým to dělá současná vláda.

Koaliční politici sice vyjadřují vstřícnost, jsou ochotni s odboráři jednat, ovšem jen za předem vyslovené podmínky, že měnit se nebude nic podstatného, pokud vůbec něco. Levicoví politici se za požadavky odborů pochopitelně postavili, právě tak novináři, kteří o sobě rádi hovoří jako o levicových, navlékli boxerské rukavice a mydlí pravičáky po jejich dubových hlavách.

Jak vidno, naše politická scéna je navenek rozdělena na dvě souměrné části. Každá z nich bojuje neochvějně na své straně ideologické barikády. A obě to evidentně uspokojuje. Zatímco hodnotově vyprázdněná „pravice“, která nemá sama za sebe co nabídnout, může napravovat „chyby levice“ a škrtáním naplňovat svou historickou roli šetřit i tam, kde jde o zdraví a o život, hodnotově vyprázdněná levice, která sama za sebe nemá co nabídnout, má konečně proč protestovat, kteréžto počínání má vepsáno v osudu od počátku svého vzniku.

A jako v každé béčkové komedii i zde je levnými vtípky špatně zastírán skutečný stav věcí. A sice, že hra na demokracii, na koalici a opozici, na škrtreformisty a škrtprotestanty, kterou předvádějí zprava i zleva, se dává, aby co nejlépe odvedla pozornost od skutečných problémů, především od toho, že čím dál více lidí se osamoceně potácí na pokraji společnosti.

Tedy ne že by to někdy v lidské historii bylo jinak, ale dnes mají aktéři tohoto kusu účinnější zbraň než jejich předchůdci - mají k dispozici média, takže mohou zpracovávat své cílové skupiny k obrazu svému mnohem úderněji, než to bylo možné dříve. I nějací ti odborníci, profesoři, docenti, doktoři, sociologové, politologové, filosofové či jiní údajní vědci, kteří v ideologické propagandě zdatně pomáhají, se najdou na obou stranách. A to ještě není řeč o hvězdách šoubyznysu. Utvářet virtuální realitu je čím dál tím náročnější, nejen finančně, postupně se vyčerpávají i metody boje.

Například metoda okřikování nepohodlných názorů a jejich vytlačování z hlavního informačního proudu. Této metody jsme si užili dostatečně a dlouho během komunistického režimu. Režim za pomoci udavačů ničil život celým rodinám, především těm občanům, kteří nechtěli ze svých názorů slevit.

Po listopadu pokračovali v této metodě demokraté, ti noví i ti převlečení, ovšem měkčí metodou. Už nikdo nikoho cíleně a ve velkém nevyhazoval z práce či ze školy, nepohodlné názory se prostě nepustily do hlavních médií, a když už sem tam nějaký přeci jen unikl pozornosti a na světlo denní probleskl, spustila média okamžitě dělostřelbu a protivníka dořvala, ukamenovala, zatlačila do kouta, zesměšnila, případně na něj zveřejnila nějaký ten kompromateriál. Tato metoda mj. u nás po listopadu 89 napomohla prosadit a udržovat v chodu takový způsob ekonomické transformace, který krom jiného umožnil beztrestné rozkrádání a masivní korupci.

K této metodě se nyní vrátili tzv. pravicoví novináři, kteří ji praktikují vůči protivládním demonstrantům. Vytlačovat nepohodlné názory už ovšem nestačí, je tu přeci jen více levicových či na ideologiích nezávislých médií než v devadesátých letech, zaplať Bůh za to. O to více se však bohužel prohlubuje rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory, což vyhovuje všem prodejcům hesel napříč ideologiemi.

A dnešní koaliční politici pokračují v jiné metodě devadesátých let, která nastoupila po té nátlakové - ta spočívala v předstírané vstřícnosti, nepohodlné názory se v médiích objevovaly nepřetržitě, politici říkali, že jim naslouchají… a tím to také končilo. Stejné to bylo s nekonečnými aférami, které se sice medializovaly, ale potrestáno bylo jen několik menších ryb.

Žádnou smysluplnou reakci, řešení problémů či nápravu věcí to nikdy nepřineslo, jen pár kašírovaných změn, o nichž se od počátku vědělo, že budou k ničemu. Politici ujišťovali, že námitkám rozumějí a aféry si nepřejí, ovšem namísto konání prostě jen pokračovali v obhospodařování vlastních a stranických pašalíků. Tato mediálně-politická metoda byla účinnější než ta předešlá, protože přiváděla lidi, kteří používali kritický rozum, k zoufalství, beznaději a často i k rezignaci na veřejné angažování se.

Seberozumnější argument odborů proti škrtreformě, včetně argumentů naprosto neideologických (například hrozba odchodu lékařů do zahraničí), tady asi nepomůže, proto odboráři cítí, že je nutné demonstrovat a stávkovat. Odbory v tomto konkrétním sporu hrají svou roli dobře, jednají v zájmu svých lidí a proti mediální manipulaci, za níž stojí, jak správně napsali Jiří Pehe a Jan Štern v Manifestu radikálního liberalismu, politicko-ekonomická oligarchie. Díky tomu, že se najde pár takových publicistů, jako jsou autoři manifestu, kteří se nebojí pojmenovat věci pravým jménem, to mají odbory i další odpůrci vládních „reforem“ jednodušší než dříve, kdy „byl divný“ každý, kdo vůči vládní garnituře nepěstoval rektální horolezectví.

Totéž se bohužel nedá říci o levicových politicích a jejich mediálních tlampačích. Pomineme-li pár doopravdy nezávislých a přemýšlivých osobností mezi nimi, můžeme směle říci, že za současnou opoziční klikou stojí stejná politicko-ekonomická oligarchie jako za koalicí. Ověřili jsme si to mnohokrát, během jejich vládnutí i při schvalování zákonů, které oné oligarchii vyhovují (například výhody pro ČEZ).

Zároveň ovšem musejí nějak dostát svému programu, aby je příště vůbec někdo volil. Zastávají se tedy aktivně zaměstnanců, kteří ze svých třiceti až čtyřiceti tisíc měsíčně (u lékařů a některých dalších však i z mnohem vyšší výplaty) možná přijdou o několik stovek. (Brojí samozřejmě i proti dalším změnám, například proti změně zákoníku práce.)

Chudina ovšem přijde zkrátka, protože stojí mimo širší střední vrstvu, kterou si oligarchie tak či onak opečovává, protože jde o spotřebitele a voliče, kteří svou prací a konáním drží současný systém při životě. Právě ti nejchudší přitom odnesou škrtreformu nejvíce, obzvlášť jestli dojde ke zvýšení daně z přidané hodnoty a následnému zdražení základních potravin, věcí denní spotřeby, energií, nájmů atd.

Obyvatelé chudinských čtvrtí či bezdomovci jsou naopak terčem politiků i novinářů napříč politickými stranami a ideologiemi. V předvolební kampani se z nich stávají „nepřizpůsobiví“ či jsou rovnou odpadem, který je nutno vyhodit, vytlačit, vyhnat, zadupat do země, kterému je třeba vzít sociální dávky a vystěhovat pod most, aby mohla být část voličů konečně spokojená a šťastná ve svém ráji, v němž vládne řád a pořádek.

Tato „přizpůsobivá lůza“ si přeje vládu tvrdé ruky, což politicko-ekonomické oligarchii evidentně vyhovuje - může tak navenek úspěšně zastírat, že jí jde čistě o vlastní prospěch. A vyhovuje i našim voleným zástupcům, kteří bojem proti nejchudším na extremistický způsob mohou zastřít vlastní aféry, průšvihy a neschopnost řešit skutečné problémy, tak, jak to celému světu v celé své „kráse“ předvádí i francouzský prezident Sarkozy. A vyhovuje to i novinářům, protože jednoduchá hesla namířená proti těm, kterých se nikdo nezastane, jim skýtají pohodlný a dobře honorovaný život bez větších překážek a problémů.

Proč vlastně tomuhle systému říkáme demokracie? Karel Kryl pro to měl název mnohem přiléhavější: demokratura.