Když čtu projevy Jiřího Lišky, předkladatele zákona o třetím odboji na jedné straně, a jeho oponentů Petra Pitharta nebo Jiřího Dienstbiera na straně druhé, tak musím s oběma stranami souhlasit. Jiří Liška je veden ušlechtilou snahou ocenit občanské postoje a slušnost obětí komunismu, které totalitní systém likvidoval právě pro jejich vlastnosti, jež byly neslučitelné s novým řádem. Je třeba stále připomínat, že v padesátých letech bylo protiprávně odsouzeno 270 tisíc lidí, většina si odseděla v průměru deset let, z toho 270 lidí bylo popraveno, 250 zastřeleno na hranicích, 80 lidí zemřelo ve vyšetřovací vazbě následkem mučení a více než 8 tisíc vězňů zahynulo ve věznicích a lágrech.

Komunistický režim je likvidoval cíleně jakožto představitele starých poměrů a mravů. Tito lidé stáli v cestě budování komunismu ne se zbraní v ruce, ale svojí mravností a kulturní tradicí. Jejich zbraní nebyl samopal, ale obyčejná slušnost. V tomto smyslu byli opravdu bojovníky proti komunismu, i když „pouze“ civilními a občanskými prostředky. Nebyli pouhými oběťmi, které zmasakrovala nelidská síla totalitní moci. Byli aktivními lidmi, kteří už jenom svým příkladem byli pro nastupující moc nepřijatelní. Tak také rozumím návrhu zákona o třetím odboji senátora Lišky.

Na druhé straně rozumím argumentům Petra Pitharta a Jiřího Dienstbiera proti zákonu, kteří rozumně namítají, že historii a posuzování hodnoty lidských činů, tedy toho, co je hrdinství a obětavost nebo naopak zbabělost a podlost, není možné vměstnat do prkenných nekonečně neohrabaných vět zákonné normy. A bohužel ten zákon nic jiného nedělá, pouze se snaží tyto věci normativně stanovit. A na základě nich definovat, kdo byl bojovník a kdo kat.

Bohužel naše dějiny nejsou tak přímočaré. Máme spoustu lidí, kteří byli jak bojovníky, tak také stáli na straně katů. Jde o reformní komunisty. Pro ně zákon vymezil zvláštní schéma dané obdobím členství v KSČ, tedy od ledna 1968 do května 1969. Jen komunisté, kteří byli členy KSČ v tomto období, mají nárok na to být v případě svého odporu proti režimu nazýváni bojovníky proti komunismu. Kdo byl v KSČ déle nebo v jiném období, tak se mohl v rámci odporu proti režimu ve vězení doslova usedět, ale dle zákona je to definitivně darebák. To je legrační a celou věc to dehonestuje.

On vůbec paragraf 4 návrhu zákona, kde je vymezení odkdy dokdy mohl být člověk členem KSČ, obsahuje zvláštní věci. Dle něj Za účastníka protikomunistického odboje a účastníka odporu proti komunismu se nepovažuje občan, který v době nesvobody… se jinak dobrovolně a vědomě aktivně podílel na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci v Československu. Promiňte, ale na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci se podílelo 99 procent obyvatelstva tím, že chodili do práce, pracovali, vytvářeli hodnoty, zakládali rodiny. Každý režim stojí na životě jednotlivců a jejich práci. Podle této definice by se za bojovníka proti režimu nemohl označit skoro nikdo.

Evidentně nejde do jazyka paragrafů vměstnat něco tak jemného a subtilního jako je hodnocení člověka. Stejně tak evidentní je, že pro oběti a bojovníky proti režimu se udělalo ve smyslu dostatečného uznání jejich činů ze strany společnosti a státu málo. V rámci projektu Ztracená duše národa jsme před deseti lety natočili okolo 250 velkých rozhovorů s politickými vězni z padesátých let. Většina z nich nechtěla nic jiného než uznat hodnotu jejich utrpení pro společnost a označit ty, kdo to zavinili, za zločince. Většina z nich nechtěla nikoho zavírat ani finanční kompenzaci. Chtěli prostě uznání. Podle nich se jim ho nedostalo, a to jim způsobovalo velkou hořkost.

Chápu tedy silné důvody senátora Lišky k tomu, co navrhuje. Ale copak nejsou jiné, jednodušší cesty, jak vyjádřit uznání a veřejně vyznamenat ty, kdož se bojem proti totalitě zasloužili o vlast? Vláda a premiér mohou ihned vyznamenat na základě svého uvážení, koho chtějí. A nepotřebují k tomu zákon. Prostě mohou konstatovat, že ten a ten bojoval proti zločinnému režimu a že to vysoce oceňují. Prezident může 28. října na Hrad pozvat místo popových celebrit politické vězně a vyznamenat je. Řádů má k tomu dost a nic mu v tom nebrání.