Zákon o protikomunistickém odboji je správná, ale špatně udělaná věc

Jan Štern

Česká společnost své hrdiny skutečně neocenila dostatečně. Nicméně něco tak jemného a subtilního jako je hodnocení člověka nelze vměstnat do jazyka paragrafů. Jiných možností, jak ocenit ty, kteří se postavili proti totalitnímu zřízení, je dostatek.

Když čtu projevy Jiřího Lišky, předkladatele zákona o třetím odboji na jedné straně, a jeho oponentů Petra Pitharta nebo Jiřího Dienstbiera na straně druhé, tak musím s oběma stranami souhlasit. Jiří Liška je veden ušlechtilou snahou ocenit občanské postoje a slušnost obětí komunismu, které totalitní systém likvidoval právě pro jejich vlastnosti, jež byly neslučitelné s novým řádem. Je třeba stále připomínat, že v padesátých letech bylo protiprávně odsouzeno 270 tisíc lidí, většina si odseděla v průměru deset let, z toho 270 lidí bylo popraveno, 250 zastřeleno na hranicích, 80 lidí zemřelo ve vyšetřovací vazbě následkem mučení a více než 8 tisíc vězňů zahynulo ve věznicích a lágrech.

Komunistický režim je likvidoval cíleně jakožto představitele starých poměrů a mravů. Tito lidé stáli v cestě budování komunismu ne se zbraní v ruce, ale svojí mravností a kulturní tradicí. Jejich zbraní nebyl samopal, ale obyčejná slušnost. V tomto smyslu byli opravdu bojovníky proti komunismu, i když „pouze“ civilními a občanskými prostředky. Nebyli pouhými oběťmi, které zmasakrovala nelidská síla totalitní moci. Byli aktivními lidmi, kteří už jenom svým příkladem byli pro nastupující moc nepřijatelní. Tak také rozumím návrhu zákona o třetím odboji senátora Lišky.

Na druhé straně rozumím argumentům Petra Pitharta a Jiřího Dienstbiera proti zákonu, kteří rozumně namítají, že historii a posuzování hodnoty lidských činů, tedy toho, co je hrdinství a obětavost nebo naopak zbabělost a podlost, není možné vměstnat do prkenných nekonečně neohrabaných vět zákonné normy. A bohužel ten zákon nic jiného nedělá, pouze se snaží tyto věci normativně stanovit. A na základě nich definovat, kdo byl bojovník a kdo kat.

Bohužel naše dějiny nejsou tak přímočaré. Máme spoustu lidí, kteří byli jak bojovníky, tak také stáli na straně katů. Jde o reformní komunisty. Pro ně zákon vymezil zvláštní schéma dané obdobím členství v KSČ, tedy od ledna 1968 do května 1969. Jen komunisté, kteří byli členy KSČ v tomto období, mají nárok na to být v případě svého odporu proti režimu nazýváni bojovníky proti komunismu. Kdo byl v KSČ déle nebo v jiném období, tak se mohl v rámci odporu proti režimu ve vězení doslova usedět, ale dle zákona je to definitivně darebák. To je legrační a celou věc to dehonestuje.

On vůbec paragraf 4 návrhu zákona, kde je vymezení odkdy dokdy mohl být člověk členem KSČ, obsahuje zvláštní věci. Dle něj Za účastníka protikomunistického odboje a účastníka odporu proti komunismu se nepovažuje občan, který v době nesvobody… se jinak dobrovolně a vědomě aktivně podílel na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci v Československu. Promiňte, ale na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci se podílelo 99 procent obyvatelstva tím, že chodili do práce, pracovali, vytvářeli hodnoty, zakládali rodiny. Každý režim stojí na životě jednotlivců a jejich práci. Podle této definice by se za bojovníka proti režimu nemohl označit skoro nikdo.

Evidentně nejde do jazyka paragrafů vměstnat něco tak jemného a subtilního jako je hodnocení člověka. Stejně tak evidentní je, že pro oběti a bojovníky proti režimu se udělalo ve smyslu dostatečného uznání jejich činů ze strany společnosti a státu málo. V rámci projektu Ztracená duše národa jsme před deseti lety natočili okolo 250 velkých rozhovorů s politickými vězni z padesátých let. Většina z nich nechtěla nic jiného než uznat hodnotu jejich utrpení pro společnost a označit ty, kdo to zavinili, za zločince. Většina z nich nechtěla nikoho zavírat ani finanční kompenzaci. Chtěli prostě uznání. Podle nich se jim ho nedostalo, a to jim způsobovalo velkou hořkost.

Chápu tedy silné důvody senátora Lišky k tomu, co navrhuje. Ale copak nejsou jiné, jednodušší cesty, jak vyjádřit uznání a veřejně vyznamenat ty, kdož se bojem proti totalitě zasloužili o vlast? Vláda a premiér mohou ihned vyznamenat na základě svého uvážení, koho chtějí. A nepotřebují k tomu zákon. Prostě mohou konstatovat, že ten a ten bojoval proti zločinnému režimu a že to vysoce oceňují. Prezident může 28. října na Hrad pozvat místo popových celebrit politické vězně a vyznamenat je. Řádů má k tomu dost a nic mu v tom nebrání.

    Diskuse
    September 24, 2010 v 6.22
    Vážená redakce DR
    Opravte prosím omyl v profilu autora tohoto článku: neinformovaní čtenáři by se mohli domnívat, že Jan Štern (1953) a Jan Stern (1977) jsou jedna a tatáž osoba.
    Děkuji JK
    September 24, 2010 v 9.05
    Vážený pane Kopecký
    Děkujeme za upozornění, jedná se bohužel o technický problém. Systém nesnáší stejná (a teď se ukazuje, že ani podobná) jména. Pokusíme se to vyřešit.
    September 24, 2010 v 10.34
    Zákon o protikomunistickém boji není správná věc
    Jan Štern své tvrzení opírá o pseudoargumentaci na úrovni paní Květy Hyldebrantové. Floskule o tom, jak „rozumí argumentům Petra Pitharta a Jiřího Dienstbiera“ jsou jen omáčka. Ve skutečnosti jim nerozumí nebo rozumět nechce. A to, zda je zákon „špatně udělán“ je nepodstatné.
    September 24, 2010 v 19.18
    Pane Kopecký, jsem oddaný socialista, ale minulý režim jsem poznal na vlastní kůži a znám z historických dokumentů jako odpornou diktaturu, v jeho stalinistických začátcích jako krutý a krvavý systém. V odporu k nimi byli nejen poražené společenské vrstvy, ale i marxisté a jiní přesvědčení socialisté.

    Minulý režim prohlašoval, že politicky a ekonomicky zlikvidoval buržoazii jako třídu, likvidoval však fyzicky nebo aspoň společensky jednotlivé její příslušníky jako lidi a to byl zločin. Odpor k této tyranské karikatuře socialismu je ctí a je v pořádku, že má být oceněn. Je však bohužel také pravda, že zákon tak, jak je postaven, je nepřijatelný z důvodů, které snad přesvědčivě dali dohromady Pithart a Dienstbier. Jsem rád, že se Janu Šternovi podařilo zaujmout zdravé středové stanovisko-

    Vy byste měl vysvětlit, jak se stavíte k tématu bývalých politických vězňů. Pro mne je to důležité. Zatím se cítím být Vaším občas nesouhlasícím kolegou. Pokud byste schvaloval nebo zlehčoval jednání despotického režimu, musel bych spolupráci přehodnotit.
    ??
    September 24, 2010 v 21.34
    Kdo bránil uznání
    Kdo bránil, pane Šterne, uznání politických vězňů 50. let v uplynulých 20 letech svobody? A proč tomu tak bylo? Komunisté mu bránit nemohli, ani kdyby chtěli, když nebyli celou dobu u moci...
    September 25, 2010 v 4.33
    Pane Štampachu,
    k „tématu“ bývalých politických vězňů se „stavím“ takto:
    1) Neakceptuji dělící čáru mezi těmi, kdo jimi byli a kdo jimi nebyli. (Bližší Vám sdělím e-mailem, protože myslím, že to sem nepatří.)
    2) Jako přesvědčený socialista nejsem ochoten, vlastně nejsem schopen, chápat celý minulý režim (1948-1989) výlučně a pouze jako „odpornou diktaturu“. Myslím, že to není zlehčování. Naopak, považuji za svým způsobem zlehčování takovéto zjednodušování (čímž nechci takové zjednodušování nutně podsouvat Vám osobně). Kromě toho, že je to nepravdivé, je to znamenitým a efektivním ideologickým nástrojem režimu současného.
    3) V čem je podle Vás Šternovo stanovisko „středové“?
    S pozdravem JK
    MT
    September 25, 2010 v 10.50
    Hm, takže vlastně správný název článku by měl obsahovat text, ne že zákon je správná, jenom špatně udělaná věc, ale že zákon jako normativní forma, způsob ani správně být udělán nemůže ...
    MT
    September 25, 2010 v 10.51
    pokud jde o tuto problematiku ...
    September 25, 2010 v 18.53
    Šálí mě oči, nebo co?
    Před nedávnem tu proběhla diskuse kolem postoje pí. Tydlitátové, že nechce cosi podepsat, když to podepsal p. Májíček a p. Slačálek. I.O. Štampach potom, dle mého názoru rozumně, reagoval ve sloupku Chatrné vyhlídky (cituji: "Jak to tak v Česku bývá od doby Svatoplukových prutů, každá jednota, i ta nejvolnější a nejpestřejší, je podemleta dříve, než se ustaví.").
    Pochopil jsem podstatu diskuse tak, že jádrem sporu je, s kým chce a s kým nechce být pí. Tydlitátová spojována, z důvodu různých názorů.
    A jak se shoduje tento postoj, pane Štampachu, s Vaším dotazem na p. Kopeckého - cituji: "Zatím se cítím být Vaším občas nesouhlasícím kolegou. Pokud byste schvaloval nebo zlehčoval jednání despotického režimu, musel bych spolupráci přehodnotit."
    Mně to, prosím, připadá na stejné úrovni, jako přístup pí. Tydlitátotvé - budu spolupracovat jen s tím, kdo má stejný názor jako já (zjednodušuji). A oceňuji kultivovanou odpověď p. Kopeckého.
    Budeme v diskusích na těchto stránkách hledat co nás spojuje, nebo to, co nás rozděluje?
    A ještě poznámka k textu p. Šterna - ani já v něm nevidím nic "středového", protože nechápu za středové stanovisko to, že autor dává zapravdu jedné i druhé straně.
    MT
    September 26, 2010 v 10.35
    "Když jde do tuhého, střed se neudrží ..."

    mají uvedeno - nebo nějak podobně - na webu SOKu
    SH
    September 27, 2010 v 8.14
    Pozdě „hona bychyti“.
    Jedno z lidových přísloví sice říká, že na dobrou věc nikdy není pozdě, ale v tomto konkrétním případě je již až příliš pozdě. A hned z jednoho zásadního důvodu. Hlavní odpůrci předešlého režimu totiž většinou již nežijí a jakási odměna „in memoriam“ je jenom lacinou nabubřelostí.
    Dvacet let po politickém převratu bylo dost času na uznávání, jenže to se asi mnohým nehodilo, protože mohli ještě žít takoví pamětníci, kteří by dokázali, že v některých případech to mohlo být i jinak.
    Pokud vím, tak ti největší hrdinové oceněni byli, jednak posty, pak nejvyššími státními vyznamenáními a především materiálními statky, především v restitucích.
    Jestli si někdo myslí, že zákonem uznaný hrdina bude něco víc než společensky uznávaný hrdina, tak s ním není cosi v pořádku.
    + Další komentáře