Mezi příznivci blížící se pravicové vlády vládne vzrušení: Současná politická změna jim nepřipadá jako střídání garnitur běžné v politicky pluralitním systému. Možná mají pocit skoro tak slavnostní, jaký si všichni pamatujeme z konce roku 1989. Z osobních rozhovorů s některými z nich mám dojem, že teprve teď se VLSR (Velká listopadová sametová revoluce) v jejich očích dovršuje. Její první nesmělý krok je konečně vystřídán radikálním vyrovnáním s minulostí. Nastoupí konečně vláda, která zatočí s nemakačenky a příživníky. Skončí sociální inženýrství a tak, jak je to přirozené, silní a schopní budou vítězit. O poražené bude postaráno, budou koncentrováni (jak jinak, než dobrovolně!) v táborech na okrajích měst. Podařilo se překonat falešné rovnostářství, není třeba už nic předstírat, nepřizpůsobivé a nezpůsobilé vykáže sám ekonomický mechanismus na okraj společnosti, kam patří.

Strategie je jasná, určilo ji rozhodnutí voličstva. Taktické detaily se mezi třemi politickými stranami vyjasňují. Odstíny názorových rozdílů mezi účastníky Bakalovy koalice se stále více prokazují jako ilusorní. Jednota této koalice bude záhy žulová. Její parlamentní většina drtivá. Nebude třeba kupovat přeběhlíky a politický štít bude zářivě čistý. Už žádné kompromisy, už žádné kolísání.

Zbývá už jen pohled na metodu. Těžko můžeme odhadovat míru radikality nastupující garnitury. Jedním možným vodítkem jsou pro nás média ve vládních službách. Vláda ještě není ustavena, ale už se projevuje vůči ní a zejména vůči jejímu programu úslužnost a pochopení. Dříve se něco takového ironizovalo jako rektální alpinismus. Žurnalisté prokoaličních novin vyjadřují docela zřetelně a jednoznačně nejen cíle, ale i metody současné revoluční vlny. Stačí se podívat do jednoho čísla jedněch takových novin. Na titulní straně nahoře čteme velkým písmem, že se chystají čistky. Pochopitelně, že čistky morální a ušlechtilé, protimafiánské. Leč střední starší generaci při tomto slově převzatém ze sovětské stalinistické terminologie naskočí husí kůže.

Ve sloupku Noc dlouhých nožů II vedle tohoto pilotního článku si Daniel Kaiser v souladu se svou politickou linií pohrává s událostí, k níž došlo před 76 lety v nacistickém Německu. Hitlerovo vedení tehdy hned na začátku nacistické vlády vyvrátilo představy o socialistickém a dělnickém charakteru ideologie. Tyto floskule byly vhodné do názvu strany pro získání voličů, ale ne jako programové body. Pobitím a uvězněním stovek socialisticky zaměřených nacionálních socialistů nacismus jasně ukázal svou tvář. Nejde jen o diktátorskou deviaci socialismu jako v případě stalinismu. Jde nejpozději od této chvíle o režim důsledně pravicový. Tentokrát se ovšem nebude popravovat, možná ani zavírat. Půjde jen o nové pořádky na nějakém úřadě. Ale jak daleko je od evidentního okouzlení nacistickou rétorikou k přitvrzení politické metody, kdyby např. veřejnost nebyla tak povolná, jak předvedla ve volbách?

Kdybychom se obávali, že k násilí na politické scéně dojde už teď, byli bychom asi na omylu. O pár stránek dále se sice dočteme, že kdosi věří v krvavou bitvu, ale hned je patrné, že krev poteče jen v souvislosti s kšefty. Konkrétně s dostavbou Temelína, která teď dostane zelenou. Nakonec snad půjde jen o konkurenční zápas firem, které se budou ucházet o zakázky. Že ekonomická soutěž vedená podle pravidel jen nedokonale zastírá reálnou válku firem, to si z úvah Martina Romana interpretovaných Vladimírem Piskáčkem můžeme domýšlet. Pouštět se do toho investigativně by mohlo být riskantní pro zdraví. Generální ředitel firmy ČEZ se bitvy neobává. Věří v ni, něco od ní tedy očekává, doufá v ni, důvěřuje možnostem, které nabízí. Předkládá své krédo. Aspoň toto se obvykle míní souslovím „věřím v…“

Válka je v titulcích zmíněna už jen jednou a uklidní nás, že to je jen neškodná válka slov a že se to děje v souvislosti se sportem, kde je to běžné. Příslib či varování obsažené v krvežíznivé mluvě vítězných politiků a servilních žurnalistů se poněkud relativizuje, když zjistíme, že i články zcela nepolitické jsou plné obav, strachu, nebezpečí a rizik. Významný lékař nás v celostránkovém rozhovoru přichází s šokující informací umístěnou do titulku, že medicína dnes lidem velmi často škodí. Recenzent Ondřej Štindl nás snad po zhlédnutí nedávno vydaného DVD varuje, že po splynutí s přírodou můžeme zešílet. Vedle šílenství potkáme v dalších titulcích ještě blouznění a krizi identity.

Poněkud by mne uklidnilo, kdyby to vše vlastně bylo jen v tom, že se jeden seriózní deník posouvá k bulváru. Úporné úsilí zpomalit celosvětový propad čtenářské obce tištěných deníků může mít různé podoby. Jednou z nich, a osvědčenou, může být právě snaha vyhovět nezpracovanému libidu předpokládaných čtenářů, které vyžaduje, aby ostří pronikala útrobami, aby tělesné tekutiny stříkaly a mokvaly a často se ozýval děsivý řev předsmrtné hrůzy. Nemohu však potlačit obavu, že jde o specifickou revoluční mluvu těchto dnů. Že nejde o pouhou podporu prodeje, nýbrž také o zatím jen žurnalistickou výstrahu politickým protivníkům. Jakoby říkali: jsme tu, teď držíme moc pevně v rukou, cítíme se silní a nenecháme se oslabit, dávejte si pozor. Pokud budete jen neškodně žvanit o sociální spravedlnosti, necháme Vás na pokoji, ale nedopustíme změnu mocenských poměrů. Je-li to tak, je třeba už teď velmi vážně promýšlet politickou strategii a taktiku nejpozději na následující čtyři roky.