Konference o klimatu v dánské Kodani je tak trochu jako Barack Obama. Na obou je totiž nejpozoruhodnější to, že vůbec jsou. Vždyť ještě docela nedávno George Bush vyhrával jedny volby za druhými a většině voličů mluvil z duše Václav Klaus! Je tak trochu zázrak, že se v zemi prorostlé lží a hněvem jako tlející dřevo kořínky plísně mohl stát zástupcem tradičně utlačovaných, ponižovaných a vykořisťovaných. Vlastně to je něco hodně jako zázrak.

Já vím, Obama vede hned dvě války, horko těžko protlačuje parlamentem i tu nejminimálnější reformu zdravotnictví a místo sjednocení národa vyvolává srocení hašteřivé pravice od popíračů globálního oteplování přes vášnivé odpůrce zdravotní reformy až po zastánce neomezeného držení střelných zbraní.

Jenže Ameriku mám zažitou. Prožil jsem tam Reaganovu vzpouru privilegovaných, která povýšila sobectví na ctnost a přání na právo. Vím, jak obtížně se Američané vzdávají tři staletí starého přesvědčení, že Bůh je povolal, aby silou zbraní přetvořili svět k obrazu svému. V takové zemi je politický prostor k udušení úzký. Obama, mistr politického umění, prosazuje maximum možného. Když v něčem beznadějně narazí na zášť a iluze, vynoří se jinde, s jinou iniciativou. Zatím tím malým zázrakem je, že navzdory všem a všemu, Obama ještě je.

V tom se mu podobá kodaňská konference o klimatu. Vždyť ještě před nemnoha lety běžný lid odepisoval environmentalisty přinejlepším jako tiché blázny, zatímco muži moci je odepisovali jako ekoteroristy a mobilizovali proti nim policii. V těch nezaostalejších koutech třetího světa to místní pohlaváři dělají dodnes a místní tisk jim sekunduje v desinformačních taženích. Když pomyslíte, že v Kodani se scházejí představitelé všech významných zemí světa, poprvé včetně Spojených států a Číny, a že přistupují k environmentálním ohrožení jako k zásadní krizi civilizace, i to je tak trochu zázrak. A zase, nejen trochu.

Já vím, evropské naděje na závažnou a závaznou dohodu ztroskotaly na chudobě třetího světa a omezenosti poloevropských postkomunistických zemiček. Růst Růstu není jen vada na kráse naší civilizace, nýbrž hluboce zakořeněná strategie, jak překrývat sociální rozpory. Lidé třetího světa po něm prahnou, lidé spotřebního světa jej považují za své lidské právo. Jenže prvním nezbytným krokem k řešení čehokoliv je doznání problému. Když celý svět (s několika zaostalými výjimkami) doznává problém, ohrožení soustavy všeho života, na níž závisí i naše civilizace, nastupujeme cestu k řešení. V tom je kodaňská konference o klimatu jako Obama — tak trochu, tak trochu hodně, zázrak je, že se koná. Že je. Jak on, tak ona.

Ovšem první krok je jen začátkem cesty tisíce verst. Je jím uznání, že ekologie není jen otázkou „ochrany přírody“, nýbrž především otázkou životní orientace naší civilizace. Základním úkolem je vytvořit způsob soužití ve svobodě a vzájemné úctě, který by nezatěžoval soustavu všeho života (čili „přírodu“) neúnosně.

K tomu nestačí jen technologická výkonnost a osobní skromnost. Vyžaduje to i strukturální změny. Ekologická udržitelnost je neslučitelná se sociálním bezprávím. Nesmyslně bohatí ničí „přírodu“ z rozmaru, beznadějně chudí ji ničí ze zoufalství. Jedni zatěžují Zemi exhaláty aut a letadel, druzí z hladu po půdě kácejí pralesy. Z jejich střetů vznikají války, od občanských po světové. I ty jsou neúnosné. Ničí Zemi a přispívají k zbídačení jejích obyvatel.

Obamu i Kodaň čeká komplexní úkol. Nejde jen o ústup Ameriky z nároků na světovou hegemonii. Nejde jen o snížení průměru emisí obchodem s povolenkami. Jde o tvorbu zcela jiné civilizace, založené na sociální spravedlnosti, soužití v míru a na úctě k bližním i k mimolidskému světu. Je to úkol stejně náročný jako nevyhnutelný. Zatím se utěšuji pomyšlením, že Obama je a že se koná klimatická konference v Kodani.