Když jsem v roce 2019 dokončoval magisterské studium veřejné politiky na americkém Princetonu, politická polarizace byla v našich přednáškách a diskuzích poměrně často skloňovaným termínem. Nicméně stále šlo o něco spíše abstraktního a vzdáleného, zkoumaného hlavně mimo půdu USA.

Pokud se o polarizaci hovořilo v rámci USA, bylo tomu tak hlavně skrze kvantitativní dotazníková šetření měřící rostoucí ideologickou vzdálenost mezi místními republikány a demokraty (relativně stabilní dvojpartajní systém Spojených států je v tomto oproti politicky roztříštěným scénám evropských zemí metodologickou lahůdkou).

V převážně progresivním americkém akademickém prostředí bylo Trumpovo prezidentství povětšinou vnímáno buď jako pomíjivá noční můra (v lepším případě) nebo jako nekonečný zdroj vtipů a pobavení (v horším případě, neboť tenhle přístup zásadně podceňoval jak Trumpa samotného, tak sílu ideového hnutí, které ho dostalo k moci).

Koneckonců i mezi mými spolužáky bylo Trumpových podporovatelů (nebo alespoň republikánských voličů) velmi pomálu a zdaleka ne všichni byli ochotni o svých politických názorech otevřeně debatovat kvůli pravděpodobně dosti oprávněným obavám ze sociální ostrakizace.