↗

Nechceme mluvit o smrti, ale o životě. Nechceme přihlížet vytváření nových mučednic, na něž budeme v budoucnosti s nostalgií vzpomínat. A právě proto jsme se dnes rozhodly ulici Milady Horákové symbolicky přejmenovat na ulici Afghánských žen. Foto FB RFK

Dnes jsem se zde sešli, abychom vyjádřili ženskou solidaritu všem afghánským ženám.

Od stažení vojsk Spojených státu a NATO a znovuovládnutí země Tálibánem je zdokumentována řada případů vynucených sňatků s jeho bojovníky, sebevražd žen, které tyto sňatky nechtěly podstoupit, a mučení a vražd těch žen, které spolupracovaly se zahraničními organizacemi.

Přestože Tálibán deklaruje, že se oproti své vládě v devadesátých letech vyvinul a změnil, mnoho žen nemůže pokračovat ve svém zaměstnání či studiu, nebo se dokonce ani volně pohybovat po ulicích bez mužského doprovodu. Nechceme ale současně ani podporovat představu, že Afghánistán skončil a neexistuje pro něj žádná naděje. V pátek tam například desítky žen demonstrovaly před prezidentským palácem a požadovaly, aby se mohly zapojit do vlády. I na ně dnes myslíme a obdivujeme jejich odvahu.

Tálibán je hluboce sexistická a misogynní organizace. Situace žen v Afghánistánu ale nebyla ideální ani před jeho opětovným převzetím moci. Nesmíme totiž zapomínat na ženy, které umíraly anebo viděly umírat členy svých rodin během několik desetiletí trvajících okupací nejprve Sovětským svazem, později Spojenými státy a jejich spojenci.

Přestože invaze Spojených států byla mimo jiné zpětně legitimizována jako mise na záchranu místních žen, dnes je více než kdy dříve patrné, že se jednalo o pouhou výmluvu a ospravedlnění především mocenských zájmů. Není však možné popírat, že situace některých afghánských žen se v posledních dvou desetiletích v mnohém zlepšila, současně ale nemůžeme propadat představě, že ženám pomůže, když budou na jejich domovy shazovány bomby.

Nelze předpokládat, že představy o fungování společnosti, které se často označují jako západní hodnoty, musí být všemi lidmi na světě akceptovány. Je také důležité snažit se pochopit lidovou podporu Tálibánu, jíž nelze vysvětlovat pouze nábožensky, jak se v některých debatách často děje.

Lidé v Afghánistánu jsou vyčerpaní několik desítek let trvající okupací a s ní související chudobou, korupcí a vysokou nezaměstnaností. Tálibán slibuje, že zajistí mír a současně se profiluje silně antikorupčně. V zemi navíc není mnoho jiných politických alternativ. Jakkoliv jsou nám činy Tálibánu odporné, bez snahy porozumět tomu, proč ho někteří místní obyvatelé podporují, se budeme uchylovat k bezvýchodnému černobílému rámování.

Jako hlavní důvod invaze v roce 2001 bylo uvedeno potrestání viníků teroristických útoků z 11. září. I přesto, že větší část z nich pocházela ze Saudské Arábie, s níž Spojené státy udržují blízké obchodní vztahy a v níž tristní stav ženských práv paradoxně nikterak nerozporují. Narativ „války proti teroru“ od té doby nesloužil pouze jako výmluva pro válečné konflikty, ale měl negativní efekt také na každodenní životy muslimů a muslimek na celém světě.

V tuto chvíli nemůžeme zůstat pouze u symbolických gest. Ač není mnoho věcí, které pro afghánské ženy a jejich rodiny můžeme udělat, ty, které udělat můžeme, bychom skutečně udělat měli.

V první řadě je tak důležité apelovat na otevření hranic, udělování azylů, zastavení deportací a pomoc lidem na útěku. Naši solidaritu nyní potřebují lidé, kteří prchají z Afghánistánu, současně ale nemůžeme zapomínat ani na ty, kteří odcházejí z jiných částí, ať už prchají před válkou, chudobou nebo klimatickou krizí.

Mimo praktickou pomoc je ale také zásadní postavit se rasistickým a islamofobním náladám, které soustavně doprovázejí veřejnou diskuzi. Tím nejen zabraňují pochopení současné situace, ale také ubližují mnoha lidem v Afghánistánu i muslimům a muslimkám na celém světě.

Dnes jsme se společně sešli v blízkosti ulice Milady Horákové. Popravou Milady Horákové přišlo tehdejší Československo o velice inspirativní ženu. Pokud o ní ale hovoříme, pak nejčastěji jako o ženě zavražděné komunistickým režimem. Bývá akcentována především její smrt, nikoliv život. Právě ona se ale stavěla za utiskované a znevýhodněné a hájila práva žen. Stejně tak my chceme dnes stát na straně žen, které přicházejí o možnost naplňovat své sny a kráčet svou autonomní cestou.

Nechceme mluvit o smrti, ale o životě. Nechceme přihlížet vytváření nových mučednic, na něž budeme v budoucnosti s nostalgií vzpomínat. A právě proto jsme se dnes rozhodly ulici Milady Horákové symbolicky přejmenovat na ulici Afghánských žen.