Jak by řekl Vladimír Iljič, „Všechno souvisí se vším!“ — budiž nám to mottem pro nadcházející řádky, které jsou doplněným souborem zdánlivě nesouvisejících událostí a komentářů k nim. Čapek někde napsal, že úkolem novináře je bojovat proti všeobecnému zapomnění soustavným omíláním téhož. Pojďme si tedy i my zopakovat, co se u nás stalo za poslední dobu vypovídajícího a co z toho můžeme vyvodit.

— Únor —

1) Netolerovat rasismus

Nejvyšší správní soud rozpustil Dělnickou stranu — Ostudou a svědectvím o skrytém rasismu v české společnosti bylo byrokratické otálení s rozpuštěním. Mezi nejvýznamnější žižkovské myšlenky patří kritika liberálního pojetí rasismu jakožto nedostatku tolerance; v té souvislosti se aktualizuje leninské pojetí svobody: svoboda ano, ale pro koho a na co. Přesně na notu tolerance předseda DS u soudu hrál. I naši liberálové se během procesu s Vandasjugend dostali do pikantní situace a ztvrdili ji namnoze mlčením během procesu s DS. Odvážnější z nich zopakovali svoje: „nechte je, neupírejte jim, vandasovcům, jejich svobody". Pod vládou liberálního dogmatu nejsme schopni hodnotově rozlišovat. Možná je nejvyšší čas obnovit svrchu zmíněné leninské pojetí svobody, které je požadavkem kvalitativního rozlišování svobod (samozřejmě zůstává otázka, kdo má svobody posuzovat). Projevy rasismu a rasisticky motivované genocidy, např. ve Vítkově, žádnou svobodu a toleranci nezasluhují. Liberální původci krajní rady nerozpouštět DS by jednou postavili na roveň „právo“ nacisty na genocidu a právo Roma na život. Abychom nedospěli do těchto absurdních konců, nemůžeme liberálům ponechat právo na výlučné postavení veřejných rádců. Rasismus ve všech jeho podobách je třeba nemilosrdně pronásledovat a potírat.

2) Solidarita za časů státem dotované prostituce

Finalistku Miss ČR pobouřilo podvodné zařazení její osoby k účinkujícím v pornofilmu. Údiv modelky se podobá překvapivému zjištění vysokoškolského absolventa, že méně úspěšní a méně šťastní prodávají na trhu svoje schopnosti za menší peníz a v nepompézním stylu. Dívka, která je krásnější, než dívky z veřejných domů nebo pornoherečky, nabízí svoje „schopnosti“ ve vyšší sféře: v soutěžích krásy, v modelingu. Nicméně podstata práce modelky a prostitutky je shodná: obě se živí prodejem svého těla, jedna virtuálně, druhá fyzicky. Míra nesolidarity modelky s prostitutkou je příznačná: v době, kdy se pojmy matou proto, aby nebylo možno rozklíčovat podstatu společenského problému, je přehlížení nižších odrůd stejného povolaní projevem ctnosti. Skutečným feministickým činem by proto bylo na veškeré formy prostituce zaútočit; starozákonní likvidace státem posvěcené (modeling) a státem tolerované prostituce však není za časů politické letargie na pořadu dne. Nevolám však po oficiálním pohoršení měšťáka nad prostitucí potom, co opustí veřejný dům; konzervativní žehrání na zkurvenost je nečinně pokrytecké. Činu vymýcení prostituce je schopna jedině revoluční etika, která se po vzoru raných křesťanských misionářů ujímá rozbíjení model. Případ ukazuje ještě na jedno. Když není schopna soucítit modelka s pornoherečkou, což dokládá její urážka z podvodné záměny její osoby s ní, jak si potom chceme nárokovat solidaritu mezi odvislými povoláními, například mezi akademiky a skláři, které se v době, kdy Akademii věd hrozil krach, dovolával komentátor Práva.

3) Peter Singer nechtěným inspirátorem české pravice

Léčit za každou cenu nevyléčitelně nemocné není vždy to nejlepší, uvedl Šnajdr — Názory našich zdravotních (a jiných) „reformátorů“ byly konečně vysloveny ve své nejčistší podobě: zdlouhavá léčba se nevyplácí, je třeba aby se náklady vykrývaly, nemůžeme tedy udržovat něčí vegetativní funkce jenom proto, abychom prodloužili něčí život; to je neekonomické. Výborně! Eugenisté konečně vyslovili svoje názory bez obalu! Variace na dnes již vyprázdněnou poplatkovou diskuzi o zdravotnictví nám dává poslední příležitost k tomu, abychom se od plic zasmáli: tíž lidé, jako právě bývalý Julínkův náměstek bc. Šnajdr, kteří obhajovali zdravotní deformu pro načerpání prostředků na onkologickou léčbu, dnes navrhují léčbu nevyléčitelně nemocných zbytečně neprodlužovat. Bravo! Člověk neví, jestli to bude zítra nebo pozítří, co se probudí ve Třetí říši.

— Březen —

4) 50 : 50

Evropská komise rozjela po Česku kampaň prezentující agendu rovnosti šancí mužů a žen. Radikální levice se nesmí spokojovat s progresivistickou agendou 50 : 50, pouze bychom tím kryli záda Evropské unii: materiální rovnost šancí mužů a žen je dlouhodobým programem Evropské komise. Proč se s rovností mezd mužů a žen, jíž docílili v rámci sociálního státu třeba Skandinávci, nemáme spokojovat? Vzpomeňme na Marxovu námitku proti Proudhonovi z Ekonomicko-filozofických rukopisů. Pro Proudhona byla ideálním stavem situace rovných mezd napříč společností, materialista Marx však nepovažuje materiální vyrovnání mezi jednotlivými povoláními za dostatečné: rovné mzdy mezi otrokářem (zaměstnavatelem) a otrokem (zaměstnancem) neodstraňují podstatu problému, tj. neruší samotný otrocký poměr mezi lidmi. Analogicky můžeme Marxovu tezi převést na záležitost rovnosti mužů a žen: případné narovnání mezd mezi muži a ženami neřeší podstatu této nerovnosti, tj. podřadné postavení ženy k muži. Naopak jsme dnes svědky dvojnásobného vytížení žen, na které vedle péče o děti padá i pracovní povinnost. Tolik k omezenosti všech statistik, které jsou pro posuzování společenského problému vždy větší nebo menší ideologickou iluzí (Eurostat). Dále bychom jako radikální levice měli poukazovat na ironii kapitalismu: na jedné straně se horuje za „rovnost“ mužů a žen, na druhé straně globalizace kapitálu zotročuje milióny žen po celém světě, které neměly to štěstí narodit se na opačné, bohatší polokouli. Pokud jde o udržitelnost sociálním státem regulované situace mezi muži a ženami v zaměstnání, jak to známe ze Skandinávie, je třeba jasně říct, že sociální stát je dnes ideově již věcí minulosti a fakticky funguje spíše díky zákonu setrvačnosti: sociální státy budou v důsledku daňového vydírání nadnárodními korporacemi stále slabší a slabší (viz Keller: Čtyři chyby sociální demokracie).

5) Rozklíčovat ideologii

Cestou na fakultu budu od nynějška míjet dílo od Jiřího Davida jménem Klíčová socha. Instalace je umístěna za pražským magistrátem, na náměstí Franze Kafky. Socha je posloupným navrstvením písmen, které dohromady dávají slovo REVOLUCE. U popisky se dočítáme, že sponzorem „klíčového“ díla je Vodafone — tomu tedy vděčíme za „revoluci“: operátor svazující společnost diktátem telefonických poplatků podporuje „revoluční“ projekty a holdy revoluci. Uvažme další nepříznačnost, umístění díla vedle magistrátu, kterému poslední dobou Pražané provolávali revoluci nesčetněkrát. Dílo je prosto autorské sebekontroly a proto se stává uměním nechtěného. Jiří David vytvořil klišoidní dílo na zakázku, nicméně okolnosti jeho vzniku prozrazují jeho ubohost a tím i uvadlost doby. Polopatický výklad, kterým autor odkrytí „monumentu“ doprovodil, jedině prohlubuje směšnost díla. Klíčová socha je pro výše zmíněné paradoxy soudobým projevem toho, čemu by se dříve řeklo potvrzení dialektických zákonů. Dialektický komik by z takových příkladů vytěžil program na celovečerní varieté.

Pokračování 30. dubna