Když by si to autor nepřál, nedával by fotku spolu s popiskou k článku. Nepřijatelnou byla pro redakci leninská autostylizace: fotografie vyobrazovala Lenina a mě s domácími mazlíčky. Popiska glosovala oblibu v chovu koček u starých i nových komunistů. Ano, o tento pokus o vtip jste přišli. Název a zvolená forma textu je rovněž touto leninskou hyperbolou. Nezbývá než se příště pokusit o vtipy polopatické a bez nepříjemných narážek, od kterých by nemusela osvícená redakce čtenáře chránit. Lenin a kočka domácí jsou za hranou politické korektnosti.

Nechci redakci svým jednáním v žádném případě poškodit, tuto věc jsem však nemohl zamlčet. Součástí článku byla fotografická koláž a popiska k ní, které byly shledány nevhodnými. O podrobnostech mlčím ze slušnosti, text bude zveřejněn na jiném místě v nezměněné podobě; na úplné zveřejnění zde rezignuji. Redakce měla svoje pádné důvody: fotografický žert, leč nevinný, by mohl být pochopen vážně. Můj dovětek nechápejte jako žhavou obžalobu, ale jako nadsazené konstatování, že cenzura kvete v každém věku.

Je to můj první zcenzurovaný článek, jsem poctěn. Vybavuji si všechny ty literáty, kteří se naučili psát za carismu nebo za totalitních režimů jenom proto, že je nebezpečí cenzury a stíhání naučilo vyjadřovat věci oklikou. Cenzuru proto potřebujeme i za svobody slova. Bohužel můj případ končí jen cenzurou a stíhání nepokračuje (trestní četou internetová redakce nedisponuje); přesto mám víru v to, že mně kráčení ve šlépějích našich cenzurovaných velikánů vybrousí styl, jež podstatu bude sdělovat jen v narážkách. Přičemž tím neútočím na redakční radu, jsem jist, že to se mnou myslí stejně dobře jako car Alexandr s Puškinem. Ovšem jsem jist, že k takovému mistrovství mě to nedovede.

Oceňuji Váš pokus o poctivější zhodnocení soudobého komunismu a antikomunismu z liberálních pozic: v několika bodech s Vámi nemohu než souhlasit. Na co Váš text ukazuje především, byť bezděky, je nerealizovatelnost radikální politiky na parlamentní bázi. Komunistická strana, která by pro Vás byla přijatelným partnerem sociální demokracie (řečeno po Vašem: komunistická strana, které velí reformní křídlo), by však komunistickou stranou nebyla. Tím však nezpochybňuji, na čem se s Vámi shodnu, a sice že stávající KSČM je stranou konzerv a nostalgiků; nezastávám KSČM. Narážím na neudržitelnost liberální představy, která chce veškeré odchylky parlamentárně integrovat. Považuji zařazení a aklimatizování případné radikální levice v parlamentu a ve vládě za symptom její kastrace; odtud moje skepse k nahlížení např. norského vývoje, kde se radikálové na vládě podílejí. Sázím na činnost neparlamentní: komunisté by měli obnovit svoji pověst antisystémového hnutí vzhledem k parlamentní demokracii. Případné vládní angažmá současné nebo budoucí KSČM za parlamentních podmínek žádné změny nenastolí.

Odhalujete samozřejmě nejslabší stránku mého příspěvku, poukaz na dialektiku. Pokusím se ukázat, v jakém smyslu by se tato slabost mohla proměnit ve výhodu. Krátké texty jsou rojištěm nesrovnalostí, ve snaze o stručnost se dopouštíme zásadních přehlédnutí (což by mi ale nemělo být přičteno k obhajobě, protože jsem se riziku publicistiky vystavil dobrovolně).

Dějinnou situaci, kterou metaforicky nadsazuji v prohlášení činitele loupežného přepadení, "život, nebo smrt", považujete v podstatě za dávné a zbožné přání komunistů. Jak se však snažím ukázat výčtem "krizových jmenovatelů" v textu, tato situace dnes nemusí být eschatologickým přeludem: zejména vzhledem k ekologické krizi považuji tuto situaci za blízkou budoucnosti.

Jak oba cítíme, dostáváme se tím ještě na křehčí půdu než na půdu dialektiky. Vede se zde spor o to, jestli je předpokládaná blízkost černobílé situace dílem abstraktního konstruktu, nebo jestli se jedná o podložené podezření - nepřipomíná taková tahanice středověký spor o univerzáliích? Myslím, že tomu nejsme daleko; potom je však třeba rezignovat na možnost "rozřešení".

Tím se však dostáváme do situace, kterou považuji za zohlednění soudobých liberálních tužeb: rozejdeme se s konstatováním, že pravdy se partikulárně nelze dobrat. A zde bych se rád pozastavil u dialektiky. Drže se Žižka, mám za to, že v knize 'Mluvil tu někdo o totalitarismu?', naznačuje možnost kritiky samotného dialektického výkladu; pokládá provokativní otázku, není-li 'Dialektika osvícenství' v jistém slova smyslu opakováním starých liberálních mouder (Arendtové, Arona a spol.). Jistě, můžeme namítnout, že si Žižek, snaže se vypořádat s těmi, kteří nás v jednom kuse podezírají z totalitářství, počíná podobně, když v jednom kuse podezírá ledaskoho z liberální nedomyšlenosti. Je možné, že tato výtka se jednou prokáže, nicméně rozumím soudobému napadání liberalismu stran probouzející se radikální levice jako tomu, co by Marx pravděpodobně nazval spravedlivou mstou dějin. Měli bychom si dát pozor, aby dialektika nevstoupila do služeb liberálního rozmělňování. Předpokládanou černobílost budoucí situace důkladně prokazuje neschopnost globálního kapitalismu jednat ve věcech "života a smrti" (Kodaň).

Abych doložil výše nastíněné, dovolte mi malou improvizaci, kterou snad budu moci v budoucnu rozvést ve vlastním textu. Nalistujte si 85. aforismus z Adornovy 'Minima Moralia': Adorno zde zcela pochopitelně - pochopitelně vzhledem k jeho situaci, situaci žida v exilu za druhé války - hledá předpoklady antisemitismu v novozákonním "kdo není se mnou, je proti mně". Není právě tohle moment, který má Žižek na mysli, když podezírá samotné dialektiky z nevědomé úlitby liberalismu? Vždyť k zpochybňování tohoto novozákonního kréda se přizná každý přemýšlivější a čestnější liberál - jinými slovy, pro liberalismus, jak říkám v textu, je situace rozhodnutí mezi "životem a smrtí", mezi "připojením se ke Kristu, nebo k jeho oslyšení", krajně nepříjemná. Tím, že jako komunisté o blízkosti tohoto rozhodnutí mluvíme, nevyhovujeme svému "totalitárnímu" rozmaru, ale pouze konstatujeme, že "krizové jmenovatele" takové budoucnosti nasvědčují.

Konečně nebyl by nakonec skutečný dialektický počin, dialektiku ve svém jednání popřít?

K otázce technologií. Velmi nadsazeně moje řádky považujete za teorii; musím být skromnější, protože jsem si dobře vědom jejich nepromyšlenosti a místní ledabylosti. Velmi správně připomínáte, že forma do značné míry předurčuje obsah. Ne náhodou nazývám tento obsah slovem z literárně teoretického slovníku, "syžetem". Zde mi odpustíte malý literárněvědný exkurz, který však uznáte za užitečný, neboť vystihuje Váš argument. Rozdělení mezi formou a syžetem vypracovali ruští formalisté, pozdější strukturální a sémiotická literární věda se s jejich závěry vyrovnává podobně, jako se vyrovnáváte Vy s předpokladem úplné oddělenosti formy (technologií) a syžetu (obsahu) lidského soužití: zvolená forma literárního díla předurčuje její obsah. Radikalizace takového východiska vedla k popření rozdílu mezi formou a syžetem vůbec, což dále vedlo k relativizování žánru. - Teď vidíte, proč v textu užívám slova syžet, poukazuji tím na problém, jímž se můj text nemůže nebo nedokáže zabývat, a poukazem na vývoj vědní legitimity tohoto rozdělení (forma / syžet) ukazuji, kterou cestou by se můj text dále mohl vydat. Doufám však, že se prohlášení o separovanosti formy a syžetu v textu vyhýbám. Opravdu mě těší Váš postřeh, budu rád, když o rozdílu politického procesu za formy agory a za formy internetu napíšete "syžetovou" esej.

Mohli bychom pokračovat, také doufám, že do budoucna nadobro nekončíme. Než odstavce se hromadí a nemám v úmyslu stránky Referenda zahlcovat mými ranými vývody. Nicméně jsem připraven zodpovědět Vaše námitky, jejichž tón mi dal prostor pro to, leccos vyjasnit. Děkuji za ocenění mých článků.

LM