Berlusconi, nebo komunismus

Lukáš Matoška

Případ "Přemluv bábu" má daleko děsivější vypovídající hodnotu, než jsme si schopni připustit. — Pesimismus a optimismus v nahlížení nových technologií, zejména internetu. — Demokracie v koncích.

Jakub Patočka to novodobým svazákům Issové a Mádlovi napsal pěkně. Nevyslovena však zůstává nepříjemnost, která visí ve vzduchu: s podobnou zdatností politického vědomí se dnes setkáváme u drtivé většiny zástupců mojí generace. Je třeba rezignovat na představu, že stávající demokracii s issovsko-mádlovským potenciálem přivedeme k fungování, jaké si představoval např. Patočkou zmiňovaný Erazim Kohák ve svém legendárním Průvodci po demokracii. Demokracii z bláta nevykřesáme. Tím se posouváme od reformismem moderované diskuze k radikalismu, k situaci, kterou Slavoj Žižek definoval jako výběr mezi Berlusconim a novým komunismem.

Dle slovinského filozofa Slavoje Žižka se přibližujeme momentu, kterému se úpěnlivě snaží vyhnout liberalismus, momentu, kdy budeme postaveni před rozhodnutí typu „život, nebo smrt". Soudobé poukazování na nesprávnost černobílého vědomí je příznakem odkládání této zásadní volby, popřípadě nepřipouštění si závažnosti situace vůbec. Neshlukují se však v ovzduší druhé dekády 21. století krizové jmenovatele, které nás tak jako tak před rozhodnutí mezi „životem a smrtí" přivedou? Připomeňme si tyto výzvy: ekologická krize, světovou expanzi kapitálu doprovázející expanze hladomoru, vyprazdňování politického procesu demokracií euro-amerického střihu, vzmáhání se rasismu a fašismu.

Řešení jednoho z jmenovaných problémů, a možná i klíčovou položku krizového výčtu, představuje pro českého filozofa Václava Bělohradského uvadání demokracie. Věc považuje za do té míry pokročilou, že se již dnes zabývá možnými východisky z krize demokracie, mluví o obnově demokracie v budoucnosti. Těmito obnoviteli Bělohradský rozumí nové technologie, v internetu pak spatřuje příštího vedoucího restaurátora demokracie. Z takové teze je snadné vyvodit, že internet by již dnes měl těmto restaurátorským snahám asistovat. Čemu však asistuje YouTube, kterého využilo autorské trio Zelenka — Issová — Mádl? Obnově demokracie stěží: klip nabádá k primitivním politickým předsudkům, posiluje mezigenerační nesnášenlivost, sumou: je ukázkou cynismu. Slepé spoléhání na techniku se tak stává utopickým, utopičtějším než poslední dobou tolik obávaná a v bázni tolik vysmívaná idea komunismu.

Zde by snad někdo mohl namítnout, že očekávat samozřejmý přínos od technické revoluce není tak úplně nové, a proto nikoli neopodstatněné. Míněn je Marxův předpoklad postupné organizace proletariátu za rostoucího zapojování strojů do výroby a poklesu nutné pracovní doby na druhé straně. Nebyl by to však Marx, kdyby neprohlédl problematický dovětek trendu teoretického zvyšování volného času u dělníků: buržoazie na snižování nutné pracovní doby reaguje navyšováním pracovní doby mimo nutnost, tím krátkodobě řeší riziko emancipace proletariátu, ale zároveň přivádí na svět fenomén nadvýroby, okolnost přislibující krizi, která kapitalismus pomůže rozložit.

Nepleteme si snad při svých nadějných zvěstech zapojování strojů do výroby s rozrůstáním internetu? Pokud ano, měli bychom si osvěžit, jak největší teoretik-kritik kapitalismu, a tedy i teoretik nových technologií, optimistické vyhlídky podmiňoval. Samotný internet, jak ukázali novodobí svazáci Issová a Mádl, nic kladného sám o sobě nepřislibuje. Je třeba zachovat klid a omezit pojetí technologie na pouhou formu, kterou — řečeno jazykem literární teorie — je třeba teprve naplnit konkrétním společenským syžetem (obsahem).

Přeceňování technologie je po krátkém extempore protiosvícenských pochyb opět na scéně. Není představa soudobé utilitární ekologie příznakem takové tendence? Jak trefně poznamenává Žižek v ,Nepolapitelném subjektu', Heidegger by se dnes pravděpodobně vysmál představě, že z ekologické krize nás vyvedou nové technologie, které nás do ekologické krize přivedly. Anachronickým, leč ve své době vizionářským, se dnes může zdát jednoznačné odsuzování moderní techniky, jak jej v šedesátých letech analyticky podal Herbert Marcuse.

Obě strany extrému, dva pohledy na technologie, pesimistický heideggerovský i optimistický liberální (Bělohradský), mají jednu věc společnou: přecenění významu technologie jako takové, povýšení formy lidského soužití na jeho obsah. O moci technologií však rozhodně nechci pochybovat, vždyť to, co — buď v obavě, nebo v radostném očekávání — povyšují pesimisté nebo optimisté moderních technologií na syžet lidského soužití, prakticky využívají např. mobilní operátoři, což je patrné v reklamních sloganech, které slibují delší život s více volnými minutami. Tím chci jen ukázat, že nové technologie mohou sehrát úlohu naplňující optimistická i pesimistická očekávání.

Nové technologie jsou vždy nositeli obojakého vývoje, sehrávají svoji dějinnou úlohu ne o svojí vůli, ale na základě toho, v jakém pracují žoldu; jsou ztělesněním zákonů dialektiky. Nové technologie tak vždy vysílají důvody pro liberální optimismus, ale neméně i pro heideggerovký pesimismus. Přičemž realizací obav z nových technologií je např. italský vývoj, jak dokazuje kupříkladu film ,Videocracy' (je úsměvně příznačným dokladem obojakosti technologie, že před mocí televize varuje právě film — radost pro soudobého dialektika).

Optimistickou náplň českého internetu, řečeno s trochou narcismu, představuje např. Deník Referendum; opodstatněnost pesimistických výtek naproti tomu dokládá novosvazácký počin Zelenky — Issové — Mádla. Internet poslouží řadou dalších příkladů, není jen místem vzniku proobčanských iniciativ, jak bychom si přáli spolu s liberály, ale je také úrodnou půdou rostoucím rasistickým projevům. Mince má dvě strany.

Jakou pozici bychom tedy měli zaujmout k očekávání díla nových technologií? Opakuji, že střízlivou. Jak jsme viděli, nové technologie samy o sobě nepřinášejí nic, co bychom mohli hodnotit jako přínosné nebo nepřínosné, technologie jsou formou a vždy teprve čekají na naplnění konkrétním společenským syžetem. Proto nemůžeme volit mezi vychvalováním a zatracováním nových technologií. Volíme mezi dvěma základními možnými obsahy, kterými nové dorozumívací prostředky naplníme; volíme v zásadě mezi berlusconiovským a „novokomunistickým" syžetem, tedy mezi zneužíváním internetu, dobrovolným svazačením na internetu a vyprazdňováním politického procesu na jedné straně, na straně nového komunismu pak volíme obnovu radikálně emancipačního projektu, naplňování forem nových technologií lidsky žádoucím obsahem.

V tomto směru je třeba rozumět tezi Slavoje Žižka o blízkosti situace radikálního výběru (mezi Berlusconim a komunismem). Pro Žižka představuje obnova diskuze o komunismu obnovu o společném a potažmo o společenském, o sféře, jež je dlouhodobě persekvována globálním kapitálem, o sféře, jejíž obsahové přehodnocení vyžaduje řešení problémů, jež jsme vyjmenovali svrchu: kodaňský debakl prokázal s konečnou platností neschopnost globálního kapitalismu řešit otázky typu: „Berlusconi, nebo komunismus", "trh, nebo ekologie", „smrt, nebo život". Liberalismem obávaný univerzalismus, který taková otázka předpokládá, připomíná Michael Hauser ve svém výkladu Badioua.

    Diskuse
    April 24, 2010 v 16.03
    Domnívám se, že volba "mezi životem a smrtí" je koncem dialektiky a v tomto smyslu výše popsaná teorie popírá sebe samu. Volba buď-anebo, Berlusconi (zlo) nebo komunismus (dobro) je spíše toužebným přáním, snahou vysvobodit se z nejdnoznačného přediva skutečnosti, ukvapeným promítnutím eschatologické naděje do dějinné reality.

    Tím nijak nepopírám potřebu univerzálního výkladu světa či společenské reality, ovšem pravý univerzalismus musí dialektiku integrovat, nikoliv směřovat k jejímu popření. Pokud se začneme považovat za ty, kteří zachraňují svět (společnost), jako bychom téměř vyvolávali k činnosti síly, které nás a naše "vítězství" vzápětí popřou.

    A ještě jedna námitka k teorii nových technologií - jakkoliv se snažím za normálních okolností kritizovat liberalismus (jako politickou teorii) za upřednostňování formy (vládnutí) před obsahem (smyslem), u dialektiky náležitého a nenáležitého obsahu jedné a téže technologie, jak ji popisujete, bych připomenul také otázku formy: Popisovanou technologií je určité komunikační médium a zde by myslím bylo vhodné vzít do úvahy i McLuhanovu maximu "medium is message" - nezáleží jenom na tom, jaký obsah do média (internetu) nalejeme, ale též na médiu samotném. Jak proměňuje náš svět to, že své (humanistické i nežádoucí) projekty propagujeme či uskutečňujeme právě na internetu? Jaký je rozdíl mezi demokraciií přes internet a demokracií na agoře? apod. - Nastolení alternativy "život nebo smrt" nás také příliš rychle vysvobozuje před takovým zkoumáním našich vlastních postupů.

    Tyto poznámky ale nijak nechtějí zastínit mé potěšení z tohoto a dalších Vašich textů a radost nad novým komentátorem Deníku Referendum. Zdá se, že úroveň DR dále stoupá a to je dobře!

    LM
    April 24, 2010 v 18.58
    Odhalujete samozřejmě nejslabší stránku mého příspěvku, poukaz na dialektiku. Pokusím se ukázat, v jakém smyslu by se tato slabost mohla proměnit ve výhodu. Krátké texty jsou rojištěm nesrovnalostí, ve snaze o stručnost se dopouštíme zásadních přehlédnutí (což by mi ale nemělo být přičteno k obhajobě, protože jsem se riziku publicistiky vystavil dobrovolně).

    Dějinnou situaci, kterou metaforicky nadsazuji v prohlášení činitele loupežného přepadení, "život, nebo smrt", považujete v podstatě za dávné a zbožné přání komunistů. Jak se však snažím ukázat výčtem "krizových jmenovatelů" v textu, tato situace dnes nemusí být eschatologickým přeludem: zejména vzhledem k ekologické krizi považuji tuto situaci za blízkou budoucnosti.

    Jak oba cítíme, dostáváme se tím ještě na křehčí půdu než na půdu dialektiky. Vede se zde spor o to, jestli je předpokládaná blízkost černobílé situace dílem abstraktního konstruktu, nebo jestli se jedná o podložené podezření - nepřipomíná taková tahanice středověký spor o univerzáliích? Myslím, že tomu nejsme daleko; potom je však třeba rezignovat na možnost "rozřešení".

    Tím se však dostáváme do situace, kterou považuji za zohlednění soudobých liberálních tužeb: rozejdeme se s konstatováním, že pravdy se partikulárně nelze dobrat. A zde bych se rád pozastavil u dialektiky. Drže se Žižka, mám za to, že v knize 'Mluvil tu někdo o totalitarismu?', naznačuje možnost kritiky samotného dialektického výkladu; pokládá provokativní otázku, není-li 'Dialektika osvícenství' v jistém slova smyslu opakováním starých liberálních mouder (Arendtové, Arona a spol.). Jistě, můžeme namítnout, že si Žižek, snaže se vypořádat s těmi, kteří nás v jednom kuse podezírají z totalitářství, počíná podobně, když v jednom kuse podezírá ledaskoho z liberální nedomyšlenosti. Je možné, že tato výtka se jednou prokáže, nicméně rozumím soudobému napadání liberalismu stran probouzející se radikální levice jako tomu, co by Marx pravděpodobně nazval spravedlivou mstou dějin. Měli bychom si dát pozor, aby dialektika nevstoupila do služeb liberálního rozmělňování. Předpokládanou černobílost budoucí situace důkladně prokazuje neschopnost globálního kapitalismu jednat ve věcech "života a smrti" (Kodaň).

    Abych doložil výše nastíněné, dovolte mi malou improvizaci, kterou snad budu moci v budoucnu rozvést ve vlastním textu. Nalistujte si 85. aforismus z Adornovy 'Minima Moralia': Adorno zde zcela pochopitelně - pochopitelně vzhledem k jeho situaci, situaci žida v exilu za druhé války - hledá předpoklady antisemitismu v novozákonním "kdo není se mnou, je proti mně". Není právě tohle moment, který má Žižek na mysli, když podezírá samotné dialektiky z nevědomé úlitby liberalismu? Vždyť k zpochybňování tohoto novozákonního kréda se přizná každý přemýšlivější a čestnější liberál - jinými slovy, pro liberalismus, jak říkám v textu, je situace rozhodnutí mezi "životem a smrtí", mezi "připojením se ke Kristu, nebo k jeho oslyšení", krajně nepříjemná. Tím, že jako komunisté o blízkosti tohoto rozhodnutí mluvíme, nevyhovujeme svému "totalitárnímu" rozmaru, ale pouze konstatujeme, že "krizové jmenovatele" takové budoucnosti nasvědčují.

    Konečně nebyl by nakonec skutečný dialektický počin, dialektiku ve svém jednání popřít?

    K otázce technologií. Velmi nadsazeně moje řádky považujete za teorii; musím být skromnější, protože jsem si dobře vědom jejich nepromyšlenosti a místní ledabylosti. Velmi správně připomínáte, že forma do značné míry předurčuje obsah. Ne náhodou nazývám tento obsah slovem z literárně teoretického slovníku, "syžetem". Zde mi odpustíte malý literárněvědný exkurz, který však uznáte za užitečný, neboť vystihuje Váš argument. Rozdělení mezi formou a syžetem vypracovali ruští formalisté, pozdější strukturální a sémiotická literární věda se s jejich závěry vyrovnává podobně, jako se vyrovnáváte Vy s předpokladem úplné oddělenosti formy (technologií) a syžetu (obsahu) lidského soužití: zvolená forma literárního díla předurčuje její obsah. Radikalizace takového východiska vedla k popření rozdílu mezi formou a syžetem vůbec, což dále vedlo k relativizování žánru. - Teď vidíte, proč v textu užívám slova syžet, poukazuji tím na problém, jímž se můj text nemůže nebo nedokáže zabývat, a poukazem na vývoj vědní legitimity tohoto rozdělení (forma / syžet) ukazuji, kterou cestou by se můj text dále mohl vydat. Doufám však, že se prohlášení o separovanosti formy a syžetu v textu vyhýbám. Opravdu mě těší Váš postřeh, budu rád, když o rozdílu politického procesu za formy agory a za formy internetu napíšete "syžetovou" esej.

    Mohli bychom pokračovat, také doufám, že do budoucna nadobro nekončíme. Než odstavce se hromadí a nemám v úmyslu stránky Referenda zahlcovat mými ranými vývody. Nicméně jsem připraven zodpovědět Vaše námitky, jejichž tón mi dal prostor pro to, leccos vyjasnit. Děkuji za ocenění mých článků.

    LM