Hned v září 1968 začaly vycházet Zprávy. Vydávali je Rusové za pomoci některých místních darebáků. Byla to hlásná trouba lumpáren a lží. Základní téma bylo: my jsme vás holoubci přišli na poslední chvíli osvobodit! Kdyby nás nebylo, tak vás už imperialisti zničili! Navíc jste nás sami pozvali. Takže teď se radujte, že jsme tu, vaši osvoboditelé už podruhé!

Zprvu to vypadalo, že je to jakási podivná skupinka lhářů a kořistníků, kteří se snaží nastalé situace co nejvíc využít. Šířily se fámy o nekonečných honorářích a zároveň o zaručených stupních na žebříku vzhůru pro ty, kteří se do této štvavé a prolhané kampaně dali vtáhnout. Zanedlouho se ale ukázalo, že to byl jakýsi předsunutý oddíl v boji, který jsme pak na dvacet let prohráli.

Tehdy byl jedním z nejsilnějších hlasů — jak ve Zprávách, tak na rozhlasové stanici, která se jmenovala Vltava (neplést prosím se současným rozhlasovým vysíláním téhož jména!) - autor, který se skrýval pod jménem Xaver. Vypadalo to, že je to víc osob, které se do tohoto pseudonymu vešly. I proto, že produkce Xavera byla velmi rozsáhlá. Dneska už se ví, kdo tehdy byl oním Xaverem. Ale mělo by se to mnohem rozsáhleji šířit.

Je to podobné, jako s některými dalšími skutečnostmi, které měly také velký vliv na rychlý proces růstu konformity, zbabělosti a beznaděje čili „normalizace“. Mezi ně patří třeba i činnost těch, kteří seděli v nejrůznějších prověrkových komisích. Členové těchto komisí byli většinou velmi aktivní v likvidaci „prověřovaných“, pokud šlo o možnosti pracovat v oboru, především v likvidaci zbytků cest k hledání pravdy, odvahy a obyčejné slušnosti.

Do dvou let po srpnu 1968 ztratilo svou profesi, možnost uplatnit svou kvalifikaci a poctivé přístupy k práci a společenství více než půl miliónu lidí. Ti skoro všichni byli „výsledkem“ práce právě nejrůznějších prověrkových komisí.

Kdo dneska ví, kdo v těch komisích seděl a měl bolavý palec od stálého otáčení dolů? A také dobré bydlo zajištěné na léta dopředu... Že by se snad za to někdo omluvil? Nebo jsme i tohle „jen tak“ vymazali z paměti?

Mluvčím těch nejhorších podlostí a lží byl tehdy tedy jakýsi Xaver.

Vzpomněl jsem si na to i proto, že teď se znovu objevil jakýsi Xaver. Neskrývá se. Zprvu jsem si myslel, že je to náhoda. Ale pak jsem si vyslechl několik jeho rozhovorů a přečetl nějaké jeho texty a zas tak příliš vzdálené od demagogie Xavera z konce roku 1968 a následujících mi to nepřipadá.

Argumenty v jeho textech jsou sice uváděny, ale jejich základem je úvaha, jak se prosadit. A jak dosáhnout toho, aby onen nový Xaver měl co největší vliv. Ber kde ber. A vida — přináší to výsledky: dnes je onen nový Xaver kandidátem na člena jedné z mediálních rad.

To má svou nejen historickou logiku. Ale především logiku současnou: onen Xaver se znovu nechal slyšet, že ho názory jiných či dokonce námitky směřující k otázkám po obsahu toho, co hlásá, nezajímají. „Lidé to chtějí“, to je zásadní argument. Takže — přesně zapadá do současné marketingové politiky. Jeho televizní působení přece nikoho nevychovává, jen a jen vychází vstříc „přáním lidu“.

Zařazuje se tak do proudu dnes skvěle fungující prázdnoty, který se opírá o jediné: kriteria „sledovanosti“ či „poslechovosti“. „Diváci nás stále chtějí a jejich počty rostou“, zní ve stručnosti toto základní pravidlo.

Jde o základní pravidlo, kterým se řídí všichni populisté na celém světě: nabídneme lidem ty nejprimitivnější možnosti pro růst jejich sebevědomí, nezávislé na vzdělání, na zkušenosti, na dosavadní jejich konformitě a uhýbání před skutečností, dáme jim zjednodušený obraz světa a vysvobodíme je z pochyb a nejasností! Vůbec přece nezáleží na jejich prodejnosti a útěku od vlastní osobnosti, od sebe sama. Hlavně, když „nás sledují“. Nic po nich nebudeme chtít, protože to by je zatěžovalo a vzdalovalo ochotě nás sledovat.

Po roce 1968 Xaver pracoval s využitím možností daného času. Tedy strachu a násilí. Dnes Xaver Veselý — a řada jemu podobných — pracuje s možnostmi danými jasným přesvědčením, že trh určuje všechno: když nás sledují, konáme dobro!

Nomen Omen. Xaver Veselý jako by byl věrnou kopií svého normalizačního předchůdce. Foto ČRo

Je to jiná podoba téže demagogie. Tentokrát ovšem méně viditelná, protože se halí dokonce do různých „současných“ převleků a vypadá vlastně nevinně. Až na to, že výsledkem jsou lidé proměnění ve stejně konformní onuce, jako tomu bylo po roce 1968.

Už jsme tomu skoro přivykli, že podbízející se hlasy argumentující „sledovaností“ - jako jediným a stěžejním kritériem pro PRAVDU — jsou „normální“. Nejsou. Protože škodí. Právě nejvíc škodí učení se svobodě, rozvoji demokracie a lidskosti.

Jenže bez podpory učení se svobodě a růstu opravdového občanského sebevědomí se demokracie rozpadne. Protože pro svou existenci nepotřebuje ovce, ale přemýšlivé, o obsahy problémů se zajímající a od odpovědnosti neutíkající svobodné bytosti. Bez jejich rozvoje a podpory demokracie hyne.