Devátého ledna je tomu sto třicet let, co se v lékařské rodině v Malých Svatoňovicích narodil Karel Čapek. Čím je nám tento slovesný umělec dnes? Co z jeho přebohatého dědictví oslovuje nás, kdo žijeme tady a teď? Chceme-li odpovědět na tuto otázku, je dobré se vystříhat jistého automatismu, jehož se často drží dnešní hodnotitelé Čapkova odkazu, kteří jako by postupovali téměř podle šablony.

Nejprve uznají v obecné rovině Čapkův význam; hned poté ho však omezí určitou nálepkou a pak se již vypořádávají spíše s ní, poukazujíce na to, čeho všeho se Čapkovi prý nedostává nebo v čem je již beznadějně překonán.

Více než o Karlu Čapkovi však taková hodnocení zhusta vypovídají o jeho hodnotitelích, neboť jedním z tajemství Čapkova díla je právě jeho neredukovatelnost na jedno hodnotící hledisko. Čapkova tvorba je ve svém celku jako mnohotvará srostlice nesčetných významových fazet, pokaždé jiná podle toho, z kterého úhlu se na ni člověk podívá; bereš-li ji do rukou, nutně spatříš i kus své vlastní tváře — někdy v pozoruhodném nasvětlení.

Vezměme si třeba hodnotící nálepku, která se znovu a znovu objevuje u našich i zahraničních kritiků — je to prý maloburžoazní autor a jako takový ztělesňuje všechny ctnosti a slabosti české střední třídy. Ale nebyl to právě Karel Čapek, kdo podal jednu z nejjasnozřivějších kritik bytostné omezenosti této třídy třeba v apokryfní povídce O pěti chlebích?