Sobotní vycházka se nám moc nepovedla, i když jsme se snažili. Snažili dívat se jinam a nevidět odpadky všude kolem. V křovinách i pod stromy, v úžlabinách i docela volně, a o to viditelněji na paloucích a paloučcích. Cítili jsme se osamocení, protože dobrý soused Cikán, kterého jsme potkali, šel na druhou stranu, jeho záda rychle mizela v dáli. Jak jsme od různých věcí vyvržených z domů a dílen nemohli odtrhnout zrak, začali jsme se sami cítit jako odpad, málem podobně vyvržení a orvaní. Honem pryč, nebo člověk začne všechny ty ojeté pneumatiky litovat stejně jako sebe. Začne jejich osud připodobňovat svému a obráceně. Nejvíce mě dojal monitor vězící v nízké rozsoše staré jabloně, možná ho sem vyřadili pro neschopnost cokoliv zobrazit, už ze sebe nedokázal dostat ani písmenko, což mně se jistě brzy stane také. Už bych si na chvíli i sedl a politoval ho, politoval sebe, ale tu do mě naštěstí vjel jako blesk strašný vztek.

Proč to tak je, křičel jsem, proč z přírody někdo dělá smetiště, co je to za lidi a jak jim v tom má člověk zabránit? Křičel jsem stále dále, až skřivánek vysoko se třepotající na poměrně čistém nebi utichl, aby mi zasviněný revír nejspíš přenechal. Na chvíli jsem utichl také. — Jak je to možné a co to vlastně znamená? Už za chvíli jsem znovu rozhazoval rukama do všech světových stran. Vyděšená straka rychle balila ruksak a mizela za Cikánem.

Když jsme se všichni dostatečně vyzuřili, schlíple jsme se vlekli k domovu. A napadaly nás samé konstruktivní myšlenky:

To je tím, že lidí, kteří krajinu vnímají jako přírodu, jako výraz přívětivých sil země a tvořivých schopností člověka jako dlouhodobý soulad obého, v krajině ubývá. Pořád je méně těch, kdo se podílejí na jejím obdělávání a vzdělávání. My ostatní už nemáme ani čas na obdiv a uznání takového díla. Zdá se nám tak vžité a obyčejné, bez zvláštní hodnoty: Pouhé rokliny, prohlubně, úžlabiny, louky a palouky — a co má bejt?