Samy Hořovice, v nichž žiji, rozhodně nejsou tak krásné jako jejich okolí. Okolní krajina je předělem Křivoklátska a brdského, povětšině buližníkového masivu. Na něm rostou hlavně jehličnany, na Křivoklátsku naopak převažují lesy listnaté. Hrad Točník sedí už na úpatí Křivoklátských vrchů, nedaleký hrad Valdek se naopak skrývá v hloubi Brd. Z Hořovic paprskovitě vychází snad devět silnic a cest, z nichž mnohé jsou poměrně klidné, tudíž přívětivé pro chůzi i jízdu na kole. Jednu z takových cest založili snad už Vrbnové jako zámeckou: Vede od čestného dvora na východ zámeckým parkem, prochází Sluneční branou (vskutku s velikým paprskovitým sluncem v nadpraží) kolem zahradního domku do lesoparku zvaného Bažantnice a dále přes pole do bažantnice druhé, už podobné lesu. Opodál vede úzká silnice do blízkých Kotopek a Tihavy. Také kvůli těmto starobyle založeným cestám jsme v roce 1984 opustili Prahu a přechýlili se do Hořovic. Za dvě tři minuty už jsme si šli volnou přírodou jako nějací zámečtí páni!

To za onoho režimu, který nám nabízel toliko dělnická zaměstnání a leccos jiného, včetně cestovního pasu, nám dokonce vzal, nám připadalo jako velkorysý dar, o nějž nás přeci nikdo nemůže připravit — tolik krásy kolem! Rovněž se nám velice líbilo, že neplatíme žádné jízdné ani vstupné, koncem léta nám staré stromy navíc ještě přidaly své ovoce — jablka, hrušky, švestky. Po prvních mrazech chodili jsme také na šípky. Seznámili jsme se tu se sympatickými lidmi, kteří si hořovické krajiny považovali stejně jako my. Jedním z nich byl i náš vzdálenější soused Cikán, povoláním spolehlivý popelář. To bylo v době, kdy ekologickým problémem byly schnoucí lesy v Krušných horách, jedovaté ovzduší v Bílině, strašil také rozestavěný Temelín a soustava olbřímích vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros. Někteří lidé se dusili ve výfukových plynech pražské Legerovy nebo Veletržní ulice. O některých těchto problémech se už například v časopise Nika nebo ve Vesmíru psalo docela otevřeně, ale občanská ekologická sdružení působila ještě ilegálně.