Zelená je barva islámu, ale stává se pomalu také barvou evropské a bohdá i světové politiky. Tím se nesnažím strašit jako populistické partaje, že muslimové ovládnou Evropu, ale hovořím o zeleném hnutí za záchranu planety. Jistě, obě zelené jsou jako rudá barva pro býka i pro leckteré nacionálfašisty, jejichž honba za ekonomickým ziskem jako by se řídila heslem Po nás potopa.

Přesně taková je ve svých důsledcích politika Erdoğanova režimu v Turecku. Erdoğan dělá vše pro to, aby oblékl Turecko do zeleného hávu islámu, zároveň však ničí životní prostředí tempem, které by mu mohla závidět i kontinentální Čína. V letošních komunálních volbách, v nichž ztratil ekonomicky nejrozvinutější kraje Turecka včetně Istanbulu, se sice oháněl heslem kontinuity, rozuměj své politiky, ale o přerušení této kontinuity jeho rostoucímu počtu odpůrců právě jde.

Prvním masovým protestem proti ničení životního prostředí bezohledným drancováním krajiny byly mohutné istanbulské demonstrace proti kácení stromů v istanbulském parku Gezi, kde mělo vzniknout obří nákupní středisko. Demonstrace se rozšířily i do dalších tureckých měst a byly brutálně potlačovány policií.

V současné době se v Turecku opět šíří ekologické protesty. Počet stromů, jež měly padnout za oběť v istanbulském parku Gezi, představoval jen zlomek proti deseti tisícům, jež musely na místě přírodní rezervace u Ankary založené Atatürkem ustoupit ilegální výstavbě megalomanského paláce samotného „sultána“.

Ještě čtyřikrát tolik stromů pak padlo kvůli další ilegální výstavbě sultánova letního sídla v Marmarisu na jihozápadním pobřeží Turecka. Marmaris je přitom po celém Turecku proslulý nádhernými piniovými lesy. Masakr životního prostředí znamenala i výstavba mamutího istanbulského letiště a jen ekonomická krize prozatím, doufejme však, že navždy, zabránila šílenému sultánovou nápadu na prokopání nového průplavu mezi Černým a Marmarským mořem. (Podobnost s fixní ideou jiného velikána na vybudování průplavu Dunaj-Odra-Labe je čistě náhodná).

Lesy padají za oběť i masivnímu budování zlatých dolů, proti nimž jsou zacíleny současné protesty. Erdoğan svojí diletantskou ekonomickou politikou a kolosálním zadlužením země způsobil hlubokou ekonomickou krizi a pád domácí měny. Nedostatek deviz, který padá na vrub splácení zahraničního dluhu, se snaží kompenzovat „zlatou horečkou“. Zlato si nakupuje za potraviny i od venezuelského diktátora Madura, k jehož hlavním podporovatelům vedle Ruska a Číny patří.

Ačkoli se tedy Turecko v Erdoğanově pojetí má stát zeleným podle barvy islámu, sultánovi stále nespokojenější a početnější odpůrci se připojují k zelenému trendu ochrany životního prostředí a boje za záchranu planety proti Erdoğanovi a jemu podobným. V tom jsou možná nejvýchodnější výspou zelené Evropy, již od ní oddělují jen postkomunističtí ropáci. Zelená Erdoğaných odpůrců je i protestem proti zelené sultánově.