V posledních měsících jsme v ulicích našich měst i napříč českým mediálním prostorem mohli vidět heslo „za nezávislou justici“, které upozorňovalo na nebezpečí, jež ministryně spravedlnosti Marie Benešová představuje pro nezávislost státního zastupitelství. Toto heslo, mimo jiné i záštita masivnímu pochodu občanů Prahou, s sebou přineslo požadavek na okamžité schválení nové právní úpravy jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců a vyostřenou diskusi o její podobě.

Na vlně právních změn „hned teď“ se vyvezly tři návrhy na změnu zákona o státním zastupitelství, dva poslanecké a jeden vládní. Vládní návrh zákona však ležel na ministerstvu spravedlnosti již nějakou tu dobu.

Na úvod bych si dovolil uklidnit českého občana — ať již projde Parlamentem jakýkoli z výše zmíněných návrhů zákonů, nezávislost státního zastupitelství ohrožena nebude. Jednoduše proto, že státní zastupitelství nezávislé není a nikdy nebylo. Tím se dostávám k hlavnímu problému současné diskuse o státním zastupitelství, a sice, že se vůbec netýká státního zastupitelství.

Nehovoříme o koncepci státního zastupitelství, tedy co od této soustavy očekáváme, ani neanalyzujeme, jak současný stav státního zastupitelství odpovídá tomuto našemu očekávání. Není zde řeč o pravomocích nebo postavení státních zástupců, nýbrž jen a pouze o jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců a o tom, jak uchránit nezávislost státních zástupců před vlivem Andreje Babiše.

Výše uvedené heslo „za nezávislou justici“, které vytváří paradigma současné diskuse o státním zastupitelství, v sobě obsahuje hned dvojí nesrovnalost s realitou. Jednak státní zastupitelství není nezávislé, jednak není součástí justice. K tomu koneckonců došel opakovaně i Ústavní soud, když například konstatoval: „Jestliže však státním zástupcům Ústava nepřiznává justiční charakter, šel by případný závěr o potřebě shodného rozsahu záruk nezávislosti státních zástupců a soudců zjevně nad rámec Ústavy.“ (sp. zn. Pl. ÚS 17/10, bod 43.)

Role, úloha a postavení soudnictví a státního zastupitelství jsou v našem systému dosti odlišné. Zatímco primární úlohou prvního je ochraňovat práva a svobody občanů, primární úlohou druhého je zastupování státu při ochraně veřejného zájmu (ergo boj s kriminalitou). Státní zástupce by měl postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů — slovo nezávislost nenajdeme ve spojení se státním zastupitelstvím ani v Ústavě, ani v zákoně o státním zastupitelství.

Znamená to tedy, že by státní zastupitelství mělo být podřízeno ministerstvu spravedlnosti a být nástrojem vládní politiky? Inu, zhruba v dimenzích tohoto názoru byl skutečně zákon o státním zastupitelství koncipován. V původní verzi (z roku 1993) ministr spravedlnosti de facto nahrazoval generálního prokurátora — byl například služebně nadřízen nejvyššímu státnímu zástupci a vykonával nad ním dohled a posuzoval jeho činnost nebo mohl jmenovat a odvolávat vedoucí státní zástupce (s výjimkou nejvyššího státního zástupce) dle své libovůle.

Ukázalo se však, že tato provázanost státního zastupitelství na exekutivu má nepříliš pozitivní vliv na jeho činnost. V roce 2002, za působení Marie Benešové jakožto nejvyšší státní zástupkyně, se tak podařila prosadit reforma státního zastupitelství do jeho (víceméně) současné podoby. Ani po roce 2002 však státní zastupitelství rozhodně nebylo soustavou nezávislou, což platilo i pro jednotlivé státní zástupce.

Státní zastupitelství totiž není prosto ani ingerencí vnějších (tj. od exekutivy), ani vnitřních (možnost nadřízených státních zástupců vydávat závazné pokyny pro podřízené státní zástupce a podobně). Těžko lze tedy mluvit o ohrožení nezávislosti státního zastupitelství, když žádnou takovouto kvalitu doposud nemá.