Místo radaru divočina, místo války mír
Radek KubalaRadek Kubala popisuje svou návštěvu místa v Brdech, kde měl stát kdysi plánovaný americký radar. Co se s místem, které mělo být nepřístupným armádním prostorem, nakonec stalo?
V době, kdy probíhala intenzivní debata o výstavbě amerického radaru v Brdech, mi bylo asi čtrnáct let. Moje politické povědomí v té době prakticky neexistovalo, a tak jsem patřil k několika málo lidem, kteří v České republice na radar neměli názor. Ten jsem si vytvořil až na základě různých dokumentů a debat s lidmi, kteří se přímo účastnili protestů. Tak se ve mně postupně prohlubovalo přesvědčení, že válka je už z podstaty špatná věc.
Obecně se tak dá říct, že otázka radaru ve mně nikdy nevyvolala snad ani ždibíček emocí, který dodnes u části lidí vzbuzuje. Podobně na Brdy jsem nikdy neměl názor. Jedinou asociaci s nimi dodnes vyvolává vzpomínka na třetí třídu základní školy, kdy jsme se spolužákem dostali poznámku za vyrušování při vyučování.
Dostali jsme oba totiž nekontrolovatelný záchvat smíchu ze slova Brdy. Rozumíte, Brdy — Prdy. Není to moc inteligentní humor, ale čemu jste se ve třetí třídě smáli vy? Vůbec poprvé jsem se tak s celou problematikou v její komplexnosti seznámil až minulý víkend.
Moje přítelkyně mě vzala právě do Brd. Na místo, kde spolu s Greenpeace před jedenácti lety po šest týdnů blokovala okolí místa, kde měla radarová základna stát. Celá debata o stavbě radaru ve mně tak poprvé v životě vyvolala emoci až v momentě, kdy jsme zjistili, že kopec Břízkovec je kompletně zarostlý divočinou a na místo plánovaného radaru se tak prakticky nedá dostat.
A nejen to. Brdy ještě do nedávna bývaly poměrně nepřístupným místem s restrikcemi zabraňujícími vstupu. Ještě před třemi lety zde fungoval vojenský újezd, na což v některých místech upomínají cedule varující před vstupem kvůli nedostatečné pyrotechnické asanaci. Dnes je tam chráněná krajinná oblast.
Staví se cyklostezky, plánují turistické trasy a vysazují listnáče mezi jehličnany. V době našeho pobytu se tam navíc konal běžecký závod na dvanáct kilometrů, jehož trasa procházela také nedaleko kdysi plánovaného radaru.
Namísto plánované betonové megastavby a velké zóny určené pro pohyb zelených mozků tak kótu 718,8 m zarůstá divočina. Krajina slouží veřejnosti a přírodním procesům. A to není v době masivního úbytku biodiverzity a problémů se změnami klimatu málo. Namísto války panuje v Brdech mír. Za to bych chtěl poděkovat všem, kteří se proti stavbě radaru kdysi postavili.
Rozhodnutí i stavbě radaru (nebo o jakékoli jiné investici do vojenské defenzivy) by vždy mělo být hodnoceno z delší perspektivy. A s odstupem již pár let se mi to jeví naprosto jinak, než Vám: dohoda o zakazu raket středního doletu letos vypršela, resp Rusové ji nedodržovali a USA odstoupili. https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/dohoda-smlouva-o-likvidaci-raket-stredniho-a-kratkeho-doletu-vladimir-putin_1905301156_ako
Tato dohoda byla strašně důležitým kamenem bezpecnosti Evropy po třicet let. Co bude po ní? Nevíme.
Vypadá to však, že Evropa je "vegetarián ve světě masožravců" (https://www.foreignaffairs.com/articles/europe/2019-06-11/europe-alone). Čím dřív si Evropa uvědomí, že bezpečnost na kontinentu musí víc a víc zabezpečovat sama, tím pro ni lépe.
Jestli dohoda o zakázání raket středního doletu nebude brzo obnovena, bude stavba (třeba Evropského nebo amerického) radaru v Brdech jedním z nejlepsich způsobů, jak se ubránit případnému útoku ze strany zemí nerespektující hranice svých sousedů (Ruská federace) nebo těžko předpovídatelných (Írán).
Ochrana přírody, cyklostezky, a pracovni podmínky zajišťující zaměstnancům čas je využívat, to jsou především Evropské hodnoty. Aby tu byly i po nás, bude je nejspíš v následujících třiceti letech bránit (politicky, diplomaticky, zastrašením defenzivní výbavou, a snad ne vojensky).
Myslím, že radar v Brdech postavený na evropských technologiích, se zanecháním přírody kolem, by byl skvělou technologickou investicí, která by se dlouhodobě vrátila v nižším riziku konfliktu, nebo vydírání ze strany silnějšího, v následujících 30-50 letech.
Umístění radaru v Brdech jsem však nakloněn nebyl, neboť jsem mezinárodní situaci nepovažoval za tak znepokojivou, aby bylo nutné iniciovat 60 km od Prahy vznik vojenské základny. Její existence, ač to bylo popíráno, by vliv na charakter oblasti a její využití měla. Dalším důvodem mého přece jen spíše negativního postoje bylo, že mělo jít o dvoustrannou záležitost ČR a USA. Upřednostňoval jsem kroky, které by konalo NATO jako celek. Uvědomoval jsem si také, že USA samotné si vyhrazují plnou svrchovanost nad svými základnami a vojáky a naopak jakkoli naléhavé potřeby spojenců je nepřimějí k umístění jakýchkoli struktur na vlastním území.
Je pravda, že mě (asi podobně jako ani nadšené stoupence americké přítomnosti na území ČR) nepřišel na mysl jako možný scénář, který se posléze začal odvíjet na Ukrajině. Přece však si myslím, že náležitá (tvrdší) odpověď neměla mít podobu přednostně vojenských opatření, nýbrž ekonomických a diplomatických.
1/ debata a postoje k radaru v Brdech se dramaticky zmenila napadenim vychodni Ukrajiny Ruskem. Me to posunulo mezi silne podporovatele stavby protiraketoveho radaru.
2/ vyznamnym posunem by bylo, kdo by byl partnerem pro CR. At uz NATO, nebo spolecna obranna iniciativa statu Evropske Unie, by mene odpurcu (alespon z rad pacifistu, protoze kdo je pacifictejsi nez EU), a vic podporovatelu.
Vychodni Ukrajina pro nas musi byt lekci, co nesmime dopustit v Ceskoslovensku a pobalti.