Ministerstvo životního prostředí rozeslalo do připomínkového řízení návrh změny vyhlášky, který by velkým znečišťovatelům umožnil vypouštět do ovzduší o 40 procent více rtuti. Když na to ekologické organizace upozornily, zástupci ministerstva včetně ministra Richarda Brabce začali svůj návrh bránit, například tvrzením, že množství vypouštěné rtuti se bude díky ministerstvu snižovat a že zavedení odečtu odchylky měření nepovede k tomu, že by elektrárny začaly vypouštět více rtuti, než vypouštějí dnes.

Problematika, které se nová vyhláška dotýká, je poměrně složitá, proto bychom si měli hned na začátku ujasnit základní fakta: Uhlí obsahuje rtuť. Když se uhlí pálí, rtuť se uvolňuje a vylétá z komínů či chladicích věží. Přestože rtuť je velmi nebezpečná látka, která se v životním prostředí hromadí, neplatí pro ni zatím žádné limity omezující množství, které se může do ovzduší uvolnit. Zároveň i měření, kolik rtuti elektrárny vypouštějí, je v současné době velmi nepřesné. Emise se měří jednou ročně a pak se dopočítává, jaké by asi mohly být, kdyby se měřily pořád.

Vše se ovšem změní v roce 2021, kdy se v Evropské unii pro rtuť zavádí emisní limit, který uhelné elektrárny nesmí překračovat. Navíc se zavede i kontinuální měření, které je přesnější a podle výzkumu Vysoké školy báňské by mělo ukázat hodnoty o 25 procent vyšší než u měření jednorázového.

Provozovatelé elektráren tak budou buď muset instalovat nové filtry, nebo přesvědčit úřady, že by měly z limitů pro rtuť dostat výjimku. Nová pravidla pro omezení emisí rtuti však nevymyslelo ministerstvo životního prostředí, jak by se mohlo zdát z jeho současného vyjádření, ale jsou součástí nové legislativy schválené Evropskou unií. Legislativy, při jejímž schvalování Česká republika hlasovala prostřednictvím ministerstva životního prostředí proti.

Je pravda, že nová vyhláška ministerstva životního prostředí — ačkoli by mohla začít platit již brzy — na současný stav vliv mít nebude. Odškrtnout téměř polovinu naměřených emisí si podle ní budou moci jen elektrárny, které měří rtuť kontinuálně. A to v současné době v České republice nedělá žádná, protože to zákon nevyžaduje. Samozřejmě by vláda mohla zavést kontinuální měření rtuti dříve, než jí to ukládá nová evropská legislativa, tedy ještě před rokem 2021, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se na to chystala. Spíše si počká na celoevropský deadline.

Ministerstvo celkem sebevědomě tvrdí, že žádné české uhelné elektrárny na emisní limity pro rtuť nedosáhnou, ani když budou navýšené o odchylku měření. To je ale spíše věštění z křišťálové koule. Až ve chvíli, kdy se začne rtuť měřit kontinuálně, uvidíme, jestli některým uhelným elektrárnám odečtení odchylky měření nepomůže k tomu, aby se s odřenýma ušima do zákonných limitů vešly.

V takovém případě provozovatel uhelné elektrárny — a aby nebyl anonymní, říkejme mu třeba ČEZ, protože právě ČEZ má hned několik zdrojů, u kterých k tomuto případu může reálně dojít — nebude muset instalovat žádné technologie na zachytávání rtuti. Technologie, které by snížily množství emisí této vysoce toxické a jedovaté látky třeba na polovinu současného stavu. Nebo dokonce na třetinu.

Příklad, kdy se některá z elektráren ČEZu kvůli odchylce měření u jiných škodlivin vyhnula investicím do účinnějších filtrů, už v současnosti máme. Elektrárna Počerady by již dva roky po sobě neplnila emisní limity pro oxidy dusíku, pokud by 20 procent naměřených emisí neodečetla jako odchylku měření.

Odchylka měření přitom není jedinou úlevou, kterou mohou provozovatelé uhelných elektráren dostat. V souvislosti se zaváděním nových pravidel si mohou žádat o výjimku z emisních limitů, z velkých zdrojů už tak učinila elektrárna Chvaletice. Její vlastník — uhlobaron Pavel Tykač — chce místo zákonných sedmi mikrogramů na metr krychlový vypouštět až 25 mikrogramů. Kdyby Chvaletice výjimku dostaly, v kombinaci s odchylkou měření by provozovatel mohl naměřit dokonce 35 mikrogramů — tedy pětinásobek zákonného limitu — a stále by to bylo v pořádku.

Chápal bych, kdyby ministerstvo zavedlo institut odchylky měření a pak provozovatelům výjimky z emisních limitů nerozdávalo. Obávám se ale, že nic takového se nechystá. Udělování výjimek pro rtuť je přitom úplně zbytečné, instalace nových filtrů není ekonomicky natolik náročná, že by na ní české uhelné firmy vykrvácely.

Ale zpět k odchylce měření. Ministerstvo argumentuje, že evropská legislativa umožňuje, či přímo nařizuje, aby se u emisí rtuti operovalo s odchylkou měření. Je pravda, že směrnice o průmyslových emisích stanovuje maximální hodnotu nejistoty měření pro různé škodliviny v řádu 10 až 40 procent. Zároveň ale tato směrnice stanovuje, u jakých polutantů je možné chybu měření odečíst. A rtuť mezi nimi není.

Ministerstvo tedy uvolňuje pravidla pro velké znečišťovatele, aniž by ho k tomu cokoli nutilo a zavazovalo. Kde je v návrhu ministerstva přínos pro životní prostředí, jehož zájmy by mělo primárně hájit, je pro mě záhadou. Já jsem ho tam nenašel.

A jak to funguje jinde ve světě? Například Švédsko neaplikuje žádný odečet nejistoty měření u emisních limitů nad rámec evropských pravidel. V USA tamní regulace také žádný odečet chyby měření neumožňuje. Otázku nepřesnosti měření zde řeší tak, že elektrárnám ukládají povinnost často kalibrovat měřicí zařízení.

A v Německu, které ministerstvo životního prostředí udává jako inspiraci, si jako odchylku měření sice mohou provozovatelé odečíst 40 procent, ovšem jen v případě, že prokážou, že jejich měřicí metoda má odchylku 40 procent. V jiných případech odečítají reálnou odchylku, která se ukazuje při kalibraci měřicího zařízení. Jde tedy o maximální nejistotu měření, zatímco v České republice by si uhelní znečišťovatelé podle nové vyhlášky mohli 40 procent naměřených emisí odečítat plošně a automaticky.

Například Christian Tebert, německý odborník na měření emisí z průmyslových zdrojů, k tomu říká: „Nerozumím tomu, proč chce český regulátor zkopírovat jen polovinu německého systému. Jestli se u nás chce inspirovat, měl by náš systém používat způsobem, ke kterému je určen, tedy jako bezpečná rezerva pro emitenty, ale bez plošného odečítání od naměřených hodnot.“

Nejde se tedy zbavit dojmu, že novou vyhlášku připravoval někdo, komu na životním prostředí a na čistotě ovzduší příliš nezáleží. A vlastně to potvrzuje samo ministerstvo životního prostředí. Ve svém prohlášení nakonec nepokrytě přiznává, že znění vyhlášky řešila pracovní skupina při ministerstvu průmyslu a obchodu, v níž mají hlavní slovo zástupci uhelného byznysu. Zatímco vlastní pracovní skupinu, která řeší emise rtuti a výjimky pro uhelné elektrárny, ministerstvo životního prostředí o nové vyhlášce pro jistotu raději ani neinformovalo.