O tom, co se stalo na setkání ministryně průmyslu a obchodu Marty Novákové (ANO) se zahraničními diplomaty, existují dvě protichůdné verze. Podle ministryně Novákové se podařilo zabránit diplomatickému incidentu, podle jejích kritiků se naopak podařilo diplomatický incident vytvořit.

Potupný odchod zástupců Tchaj-wanu z akce, které se předtím pravidelně dlouhá léta účastnili, na nátlak rovněž přítomného čínského velvyslance je v každém případě česká diplomatická nevýhra. Ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) se obratem nechal slyšet, že to ministryni vysvětlí, poslanci ODS, lidovců i senátoři z klubu Starostů požadují, aby ministryně rezignovala, a bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) prohlašuje, že za jeho ministrování by se něco takového stát nemohlo, protože tehdy jsme razili politiku jedné Číny zcela jinak.

Zdá se tedy, že průmyslové a obchodní verzi o incidentu-neincidentu nikdo příliš nevěří a Marta Nováková je za fackovací panenku. Babišova ministryně se ale především stala obětí specifického vztahu mezi Pekingem a Tchaj-pejí, který už dlouhá desetiletí komplikuje život těm, kdo se nějakým způsobem do sporu Čínské lidové republiky na jedné straně a Čínské republiky (t.č. na Tchaj-wanu) na straně druhé připletou.

Všichni poučení se musí chovat jako chytrá horákyně, opatrně vážit slova a říkat tomu strategická ambiguita. Ti nepoučení do toho naopak můžou šlápnout jako slon do čínského porcelánu nebo jako Marta Nováková and her boys and girls, když tchajwanské představitele na akci pro diplomaty nejdřív pozvou, aby je pak slušně požádali o co nejrychlejší odchod, protože vzato čistě formálně vlastně žádnými diplomaty nejsou.

Stále totiž platí, že každá země si musí vybrat, jestli bude diplomaticky uznávat Čínu, nebo Tchaj-wan. Oficiální uznání jednoho z rivalů automaticky znamená, že ten druhý sám vzájemné diplomatické vztahy přeruší, hlasitě za sebou práskne dveřmi a klíče od ambasády hodí do kanálu.

Sílící pozice Číny se odráží mimo jiné v tom, že Tchaj-wan už uznává jen několik málo rozvojových zemí plus poslední dobou poněkud lavírující Vatikán. Čerstvě komunistické Československo bylo v roce 1949 jednou z prvních zemí, které komunistickou Čínu uznaly, a od té doby více či méně nadšeně stojíme na straně Pekingu.

Na to, abychom ukázali Si Ťin-pchingovi, že je jednička, nemáme morál — a Brusel by nám změnu zahraničněpolitické orientace z Pekingu na Tchaj-pej stejně zatrhl. Znamená to mimo jiné to, že na pražské Evropské třídě nesídlí tchajwanská ambasáda, ale „Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář“, její pracovníci nejsou oficiálně diplomati a Miloš Zeman se jako český prezident nikdy nevydá na státní návštěvu do Tchaj-peje.

Hrozbu čínského „skutečného“ velvyslance Ťien-min Čanga, že by přítomnost tchajwanského „de facto“ velvyslance Čung-i Wanga mohla ohrozit také Zemanovu cestu do Pekingu, přitom není možné brát na lehkou váhu. Zeman sice čínského prezidenta nazývá „svým mladým přítelem“ a ten přitom — zjevně kvůli tradiční čínské úctě ke starším — nikdy nehne brvou a tváří se jako nevzrušený medvídek Pú.

Ve skutečnosti ale Peking poslední dobou nehraje hru na budování přátelských vztahů, ale na to, kdo je tady pánem. Experti tomu říkají vzrůstající asertivita čínské zahraniční politiky. Naposledy se o tom mohla přesvědčit Kanada: zavřeli jste mi dceru zakladatele telekomunikační firmy Huawei? Tady máte přes držku: zavřeme pár Kanaďanů a jednoho z nich pro jistotu odsoudíme k smrti.

Bylo by samozřejmě možné debatovat o tom, jak velkou katastrofou by zrušení Zemanovy čínské výpravy bylo pro nizozemskou ekonomiku, kde pro daňové účely sídlí Kellnerova PPF podnikající v Číně v oblasti úvěrů pro domácnosti. Jisté ale je, že současný český prezident, který Kellnerovi jezdí dělat do Pekingu politické křoví, by se velmi zlobil. A to si jen tak někdo na triko nevezme. Zejména ne nějaká ministryně průmyslu a obchodu.

Vyčítat jí incident a požadovat její demisi je proto jako žádat po nešikovném krasobruslaři Vaškovi, aby si už konečně koukal zlomit tu nohu. Poukazovat na to, že Tchaj-wan má u nás mnohem vyšší investice než Čína, která navíc porušuje lidská práva v Tibetu, Sin-ťiangu i všude jinde, je pak jako poukazovat na císařovu nahotu na nudapláži.

Samozřejmě že to tak je — no a co? Jsme skutečně připraveni střihnout si diplomatickou roztržku s velmocí, kterou se ministryni Novákové skutečně, i když nepříliš diplomaticky podařilo transformovat na vnitropolitickou strkanici? I takový Lubomír Zaorálek nebyl svého času autorem žádných protičínských pamfletů, ale naopak takzvaného „dopisu čtyř“, který měl v Pekingu vyžehlit oficiální návštěvu dalajlámy v českém Senátu. Ta tehdy měla pro změnu ohrozit plánované česko-čínské strategické partnerství.

Dělat skandály kvůli Tchaj-wanu mají čínští diplomaté v popisu práce. Porcelán, který přitom rozšlapou, ovšem jako kdyby nikdy nebyl jejich. Vždycky se to prezentuje jako diplomatická neobratnost jejich partnerů, kteří se dotkli citlivého místa a vyvolali rozhořčenou čínskou reakci.

Výzvy k tomu, aby zástupci České republiky vůči Číně narovnali páteř, samozřejmě nelze z vyššího principu mravního odmítat, jenomže všichni tak nějak tuší, že čeští turisté toužící po zhlédnutí terakotové armády nebo třeba čeští studenti na výměnných pobytech v Pekingu nebo Šanghaji by najednou mohli začít mít nepříjemné opletačky s místními úřady. A jelikož Tchaj-wan nikomu žádné opletačky nevyrábí, vyhodit jeho reprezentanty z ministerského potlachu je nejméně bolestivé řešení. V Tchaj-peji jsou ostatně na podobné ústrky zvyklí, tak co.

Pohádka o hloupé Novákyni, která se nevyzná v diplomatických finesách, a měla by proto odstoupit, nám nicméně v blízké budoucnosti přinese jedno zásadní poučení. Pokud předseda vlády a stranický šéf ANO Andrej Babiš nechá ministryni skutečně padnout, bude to znamenat počátek emancipace vlády od prezidentova skutečně příliš pročínského kurzu.

Pravděpodobnější je nicméně varianta, že se ministryni průmyslu a obchodu kvůli incidentu nic vážného nestane, protože vláda nebude chtít jít do otevřené konfrontace s prezidentem ani s Pekingem. S realistickým plánem, jak nad touto dobře sehranou dvojkou zvítězit jinak než morálně, totiž zatím nikdo nepřišel.