Americký prezident Donald Trump si za dva roky ve funkci na mezinárodní scéně nezískal mnoho přátel. Spíše naopak — s tradičními spojenci v Evropě nebo v sousedních státech se rozhádal kvůli celním bariérám a komentářům k jejich domácí politické scéně a vytoužené blízké vztahy s ruským prezidentem Vladimírem Putinem pro změnu zhatila nechuť republikánských spolustraníků.

Úterní návštěva brazilského prezidenta Jaira Bolsonara tedy pro Trumpa představovala vítanou změnu. Nejenže se hlavě největšího latinskoamerického státu přezdívá „tropický Trump“ a Bolsonaro se po celou vítěznou kampaň obdivem neskrýval ke svému americkému vzoru. Skutečný Trump se po sérii mezinárodních blamáží, jako byl poslední summit se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem, dočkal podpory některých svých kontroverzních plánů — navíc od prezidenta dvou set milionové země, která bývala k americké politice spíše zdrženlivá.

Příkladem budiž chvála Trumpovy vysněné hraniční zdi, za niž by měli místo Mexičanů nakonec zaplatit díky kličce s vyhlášením „nouzového stavu“ američtí daňoví poplatníci. „Souhlasíme s návrhem prezidenta Trumpa, co se zdi týče,“ prohlásil Bolsonaro pro televizní stanici Fox News a ke zděšení milionové brazilské komunity ve Spojených státech přidal chválu Trumpovy anti-imigrační rétoriky. „Drtivá většina potenciálních migrantů nepřichází s dobrými úmysly. Nehodlají ze sebe dostat to nejlepší nebo přispět pro dobro amerického národa.“

Samé ústupky

Bolsonaro vůbec polechtal Trumpovi ego, když označil jeho znovuzvolení příští rok za „naprostou jistotu“ a proti kriticky naladěným novinářům použil oblíbené spojení „fake news“. Nechyběla ani oběma muži sdílená náboženská rétorika — Bolsonaro hovořil o nutnosti „respektu k našemu božskému stvořiteli“ — či odpor k „genderové ideologii“ a „politické korektnosti“.

A na to, že chce „udělat Brazílii znovu velkou“, naservíroval Spojeným státům řadu ústupků, jež by v době jeho předchůdců snad s výjimkou čerstvě uvězněného exprezidenta Michela Temera nepřipadaly v úvahu. Bolsonaro odsouhlasil kvóty na dovoz 750 tisíc tun americké pšenice ročně s nulovým celním tarifem, dobrovolně se vzdá statutu „rozvojového státu“ ve Světové obchodní organizaci (WTO) a pronajme Američanům kosmickou základnu v Alcântara.

První dva z těchto kroků pro Brazílii nenesou v podstatě žádná pozitiva — za bezcelní dovoz pšenice totiž dostala pouhý příslib znovu prozkoumat možnost dovozu brazilského hovězího masa, které USA suspendovalo před dvěma lety po skandálu s úplatky potravinových inspektorů. Tento krok by navíc mohl vyvolat odvetná opatření sousední Argentiny, od níž v tuto chvíli Brazílie většinu pšenice dováží. Status „rozvojového státu“ ve WTO pak dával větší volnost při určování obchodní politiky, jako bylo až desetileté období na implementaci dohod schválených v organizaci. Z praktických důvodů se tohoto označení dosud nevzdaly podstatně hospodářsky stabilnější státy typu Číny, Jižní Koreje nebo Turecka.

O něco komplexnější je situace v případě kosmické základny Alcântara. Tu se navzdory ideálnímu umístění v těsné blízkosti rovníku dlouho nepodařilo efektivně využít a předchozí pokusy uzavřít mezinárodní partnerství ztroskotaly — mimochodem včetně pokusu o dohodu s USA, již v roce 2000 zablokoval brazilský Kongres kvůli obavám o ohrožení brazilské suverenity. Bolsonaro nyní podnikl první kroky k tomu, aby mohli Američané včetně soukromých společností jako Boeing, Lockheed Martin a Vector prostory využívat k vysílání satelitů na oběžnou dráhu a podstatně ušetřit na palivu.

Slibuje si od toho velké investice a možnost do budoucna konkurovat podstatně úspěšnější evropské základně ve Francouzské Guyaně. Také v tomto případě se však objevuje řada kritických hlasů, od obav z toho, že by Brazílie platila nákladnou údržbu celého areálu bez přístupu k americkým technologiím a fakticky bez možnosti spolupracovat zde s dalšími státy, až po nevoli místních obyvatel.

Hlavně sliby

Brazílie výměnou za všechny tyto ústupky nezískala v podstatě vůbec nic konkrétního — a už vůbec nic, co by jí pomohlo v těžké hospodářské situaci. Bolsonaro si pouze vysloužil americký příslib, že po dvou letech marného čekání podpoří brazilskou přihlášku do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), proces integrace v tomto „klubu bohatých“ ovšem potrvá přinejmenším dva roky a není jisté, že Trump svůj slib dodrží, protože v minulosti učinil podobný závazek k rovněž vyčkávající Argentině.

Ještě problematičtější je označení Brazílie za „zásadního spojence NATO“, které by sice teoreticky mohlo zemi zjednodušit přístup k americkým vojenským technologiím, od států s tímto označením se ale očekává podpora americké politiky v regionu, jak vysvětluje profesor mezinárodních vztahů David Magalhães z Papežské univerzity v São Paulu.

„Jde především o otázku Venezuely. Pokud během krize dojde k nějaké formě intervence, USA budou počítat s brazilskou účastí,“ upozorňuje Magalhães. „Je to něco za něco. Spojené státy poskytnou vojenské materiály a dohody o spolupráci a výměně technologií, ale Brazilci budou muset jednat stejně a chránit americké zájmy v jižní Americe.“

Americký prezident mimochodem spekuloval i o tom, že by se Brazílie stala plnohodnotným členem NATO, což je naprostý nesmysl: podle článku 10 zakládající smlouvy Severoatlantické aliance z roku 1949 může být členem NATO s výjimkou Spojených států a Kanady výhradně země nacházející se v Evropě.

Za Trumpem

Bolsonarova první cesta do Spojených států každopádně naznačuje, jakým směrem se bude na mezinárodním poli ubírat nový brazilský prezident — tedy přesně tam, kam určí Donald Trump. Brazílie pod vedením Bolsonara rezignovala na dlouhá léta budovanou zahraniční politiku založenou na kombinaci regionální integrace a sebevědomého vytváření rovnocenných vztahů se všemi velkými světovými hráči.

Místo toho mimo jiné díky propojení evangelikálních skupin, jež oba politiky považují bez nadsázky za mesiáše, následuje asertivní trumpismus, který jak už to tak u nacionalistických a šovinistických ideologií bývá, výměnou nenabízí nic než poplácání po zádech. Právě Brazílie vědomá si vlastního významu a role regionálního lídra přitom představovala nejlepší garanci toho, že se nevrátí neblahá léta amerických intervencí v Latinské Americe.

Lidé jako Bolsonaro mají ale k tomuto období spíše nostalgický vztah, jak dokazuje kromě opakovaného vychvalování mučení a diktátorského režimu brazilských generálů z let 1964 až 1985 třeba i to, že jako vůbec první brazilský prezident v historii na začátku své americké cesty navštívil centrálu CIA.