Nápad na klouzavý mandát se čas od času objeví, zazáří v médiích, rozvíří se diskuse a nakonec vše pomalu usne. Patří totiž k těm nápadům, které mají vytvořit pocit, že se něco zásadního změní k lepšímu. Možná proto nebyl dosud tento nápad realizován, protože kdyby byl náhodou přijat, zjistilo by se, že se vlastně nic nezlepšilo, spíše naopak.

V nejobecnější rovině je možné považovat (ne)propojení vládní a parlamentní funkce za ukazatel (byť ne jediný a nejdůležitější) toho, zda se jedná o systém parlamentní, prezidentský či poloprezidentský. V parlamentním systému nebývá současné zastávání funkce člena parlamentu (poslanec, senátor) vyloučeno, a někdy je dokonce přímo vyžadováno (například ve Velké Británii a zemích s tradicí britského parlamentarismu).

Oproti tomu v prezidentském systému (například v USA) musí být funkce jasně odděleny ve velmi striktním pojetí dělby moci — kdo pracuje pro vládu, nesmí pracovat pro Kongres. Ministr tedy nesmí být členem Kongresu. V poloprezidentských systémech bývá souběh ministerské a parlamentní funkce také považován za nekompatibilní.

V nejtypičtějším poloprezidencialismu ve Francii nalezneme dokonce i „klouzavý mandát“ — každý kandidát má uvedeno i jméno náhradníka (volby jsou většinové dvoukolové), který nastupuje v případě rezignace, smrti či získání vládní funkce ministra. Ztráta mandátu ovšem bývala trvalá po celé volební období (pokud se nějakým způsobem mandát neuvolnil), od roku 2009 pak funguje princip, že se ministr vrací na původní poslanecké místo.

Nelze zde rozebírat všechny případy a souvislosti, ale dá se říci, že i když se klouzavý mandát objevuje i v systémech parlamentních (Slovensko, Belgie), jeho nastavení u nás, které by vneslo princip velmi přísného oddělení mocí, by posílilo tendenci k interpretaci našeho systému jako poloprezidentského.

Nebudu zde upozorňovat na dílčí komplikace, ty se jistě dají nějakým způsobem řešit, ale podívejme se na argumentaci z hlediska běžné praxe. Asi nejčastěji zaznívající „pro“ klouzavý mandát upozorňuje, že se poslanec-ministr nemůže plně věnovat práci ve své komoře. To je nesporně pravda, stejně tak se ovšem nemůže plně věnovat funkci poslance či senátora, pokud má souběh funkce hejtmana či starosty.

Na rozdíl od souběhu s funkcemi hejtmana či starosty bere poslanec-ministr pouze jeden plat. Pokud tedy zavedeme „klouzavý mandát“, výdaje vzrostou a parlament rozhodně neušetří. Nutno objektivně říci, že to není příliš podstatné; z hlediska celkových nákladů na činnost parlamentu jde o pakatel.

Problém je jinde. Představa, že poslanec/senátor musí plně pracovat a být zcela vytížen prací v parlamentu, vychází z naivní představy, že parlament prošel „jakousi“ systematizací funkčních míst (tu nemáme ani ve státní správě). Že je nutné mít tolik a tolik lidí ve vedení, ve výborech, ve vyšetřovacích komisích, aby parlament mohl vůbec pracovat…

Počet křesel v parlamentu je ale založen na zcela jiné úvaze. Jde o to, jak optimálně zabezpečit přerozdělování hlasů do mandátů, zajistit, aby byly reprezentovány všechny regiony, aby významné ideové proudy měly své zastoupení, jejich hlas zněl v parlamentu a mohlo se rozhodovat. Stejně tak je zavádějící vnucovaná představa ministrů-manažerů/odborníků v parlamentním systému — ministr má být především politikem a k ruce má mít profesionální nezávislou státní správu (té se ovšem bojíme jak čert kříže a jakékoli zárodky okamžitě likvidujeme — viz další proměny služebního zákona).

Problém souběhu funkce poslance/senátora s funkcí ministra v parlamentním systému se tak redukuje na problémy s hlasováním. Malou účast ministrů na interpelacích a při projednávání návrhu zákona to nevyřeší.

V případě hlasování stačí několik opatření. Pokud má vládní koalice jen těsnou většinu, stačí dohodnout párování (nehlasuje odpovídající počet poslanců z opozice), aby poměr hlasů zůstal stejný. Dále je vhodné upravit jednací řády a programy dané komory tak, aby termíny různých aktivit byly dopředu jednoznačně předvídatelné. Obojí je ve sněmovnách parlamentních systémů běžné.

Přijetí „klouzavého mandátu“ asi systému v zásadě neuškodí, na druhou stranu mu také nijak neprospěje; možná jen ještě více rozmělní kontury celého systému a posílí vládní moc ve vztahu k parlamentu. Představuje tak jen určitou „sociální“ jistotu pro současné ministry-poslance, že se budou mít kam vrátit a že nejistý post ministra neznamená zároveň riziko jejich politického vyšachování.

A ti druzí, kteří je nahradí? Ti se půjdou zase „klouzat“. Je otázkou, jak vědomí „dočasnosti“ povede náhradníky k zaujaté a plnohodnotné parlamentní práci.