Přítel Patrik Eichler vyšel ve svém článku Ale, ale, co to? Jen co se RegioJet potkal s volným trhem, už touží po regulaci ze stesků Radima Jančury — RegioJetu — nad neurvalým vstupem německého dopravce FlixBus do boje o ovládnutí trhu dálkové autobusové dopravy. Má v tom pravdu — Jančura se v minulosti, kdy šlo o zápolení s konkurencí, věru ukázal jako predátor. Zejména na lince Praha-Liberec.

Článek se přesto jeví jako značně přehnaný a zaujatý. Ač formálně pravdivý, uvízl v detailu, a tedy míjí podstatné. Mám za to, že užitečným by bylo zhodnotit všechny děje, které se v této věci za posledních dvacet let odehrály, věrně posoudit benefit a postavit jej jako hlavní kritérium. Takovým benefitem nemůže být nic jiného než celkový požitek cestujícího — konzumenta dopravy.

Nabízí-li podnikatelský subjekt dopravu, čekejme, že to dělá pro zisk. I Jančura nejspíš podniká pro zisk. Možná jsou i jiné motivy, například radost z podnikání. Netroufám si soudit, v jakém poměru jsou Jančurovy motivy namíchány, ale váženy by být měly.

Jančura kdysi postřehl řídkou frekvenci na „dálniční“ autobusové lince Praha—Brno a na chabě obsazené pole vstoupil. Uspěl na celé čáře. Před tím a po postupné erozi ČSAD se vystřídalo hned několik dopravců.

Doplňuji, že tato linka má svou specifickou genezi, zrodila se za ropné krize počátku 80. let a při současné dostavbě dálnice D1. Mezi Brnem a Prahou frekventovala dříve letecká doprava v úhrnné cestovní době dvou hodin a deseti minut (centrum—centrum i s bezpečnostním odbavením). Cena letu byla o víkendu jen 90 korun, v pracovní dny vyšší. Nejkratší cestovní doba vlaku těchto destinací byla tři hodiny a čtyřicet minut.

Aby byl nahrazen definitivní výpadek leteckého spoje, vznikla takzvaná „luxusní“ autobusová linka s místenkami a jízdní dobou dvě a půl hodiny. To je o něco déle než předchozí letecké spojení, ovšem neskonale rychleji, než nabízelo nejrychlejší drážní spojení. Mělo všechny komfortní parametry, odjezd i příjezd z původního autobusového nádraží, a nikoliv ze zbrusu nové „Zvonařky“, kterou obyvatelstvo Brna i cestující jako pravé autobusové nádraží nepřijalo. Brno tak stále mělo dvě autobusová nádraží a má je dodnes.

Na rozdíl od vlaku tato linka nabízela četnou a zcela pravidelnou frekvenci a nepoměrně větší čistotu. Zadní sedadla nebyla obsazována (šatna) a stání bylo nepřípustné. To představovalo předobraz pozdějšího vývoje.

Když si Jančura všiml šance na možný úspěch, postavil model, který komfortem nejen u nás, ale i v okolních zemích neměl obdobu. Nabídl cestujícím mnohotvárnou kvalitu cestování, jaká zde nebyla ani v představách. Za nejvýznamnější kvalitativní znak si troufám označit hlavně četnost spojů, jejich časovou jednoduchost, a hlavně pak snadnost a flexibilitu nákupu jízdenky on-line. Tím o mnoho koňských délek předběhl všechny reálné i potenciální konkurenty. To představovalo hlavní prvek jeho úspěchu, který byl jak masivní, tak raketový. Kávička zdarma, noviny a nové, relativně pohodlné autobusy za ním stojí teprve v druhém sledu.

Nevidím zde vysloveně predátorské metody, které by na této lince použil, pokud nebudeme za takové považovat určité zaváděcí ceny. Jeho možní a různí konkurenti (nyní myslím na tuto linku) se vyřadili podle mého pozorování sami.

Zájmem zákazníků, konzumentů dopravy je nepochybně účinná konkurence dopravců, když jedině ona dlouhodobě jistí jejich požitky. Ať jde o cenu, nebo celé spektrum kvalitativních znaků. Bytostným zájmem pasažérů je této konkurenci pomáhat. Zcela bez ohledu na to, zda některý z aktérů v minulosti neušel pokušení stát se predátorem.

Hlavním a konečným kritériem může být jen prospěch a požitek cestujících, příjem kvality a ceny v co nejlepším poměru a co nejdéle. Zde dosavadní děj s předpokládaným vývojem podle mého dosti výrazně svědčí tomu, co koná Jančura, a to i při zvážení jeho — troufám si říci izolovaných — agresivních projevů. Na tuto hlavní teleologii ostatně pamatuje i právo — jednání jinak zakázané, pokud je v konečném důsledku prospěšné spotřebitelům. Hleďme na hospodářskou soutěž v celku a dlouhodobém kontextu a dílčí projevy měřme v celkovém — kontextuálním zapojení.

Veřejnost ať dále přemýšlí a hledá způsoby, jak dlouhodobě ochránit své zájmy a úměrně svým možnostem uchovávat konkurenci v účinném stavu.