Další z řady provokativních rýpanců prezidenta Zemana směřoval proti Bezpečnostní informační službě (BIS). Nejprve na konci roku 2018 označil její výroční zprávu za rok 2017 jako bezcenné plácání, později se do ní opřel kvůli iniciativě BIS za změnu přístupu k výuce moderních dějin na českých školách.

Připomeňme pak ještě dezinterpretaci informací od Vojenského zpravodajství ohledně údajné výroby takzvaného novičoku v České republice. Vychází z toho zřetelný obraz dlouhodobé Zemanovy nedůvěry až pohrdání vůči českým zpravodajským službám. V této situaci se k podobnému postoji po delší době znovu přihlásil i bývalý prezident Václav Klaus, jenž se tím ovšem netajil už za svého premiérského působení.

Nejvyšší představitelé výkonné moci tedy nevěří tajným službám, pohrdají jimi a ještě se tím chlubí. To je samo o sobě velmi bizarní. Co z toho plyne? A je to opravdu takový „průšvih“, jak v současné setrvale rozrušené a vypjaté atmosféře zaznívá?

Ze všeho nejdřív je třeba podotknout, že prezident nemůže sám přímo úkolovat žádnou ze zpravodajských služeb (BIS, Vojenské zpravodajství ani Úřad pro zahraniční styky a informace). Může tak činit jen se souhlasem vlády. Jen vláda podle zákona služby řídí a úkoluje. První dlouhodobý český problém spočívá v tom, že vláda má tisíc jiných starostí než konsenzuálně tvořit zadání pro zpravodajce, a ty tak neřídí převážně nikdo.

↗

Pokud se prezident Zeman pohybuje na hraně dlouhodobé oficiální politiky České republiky, ne-li úplně mimo, je napětí mezi ním a zpravodajskými službami spíš pozitivním signálem. Foto FB M. Zemana

Druhou stranou téže praxe je, že případů zneužití, například kauza Vojenského zpravodajství s Nagyovou, Páleníkem a Nečasem, je ve skutečnosti také málo. Kontrola na půdě parlamentu je podle mnoha svědectví naprosto laxní a často bez sebemenší kompetence. Dá se tedy říct, že nezájem o práci zpravodajských služeb je v České republice mnohem širším a tradičnějším jevem, než aby teď postoje Zemana a Klause mohly působit nějak dramaticky.

Nabízí se ovšem i vyloženě pozitivní hodnocení. V situaci, kdy nejen Zeman, ale i Klaus jsou krajně kontroverzními hráči z hlediska své zahraničně politické orientace a zájmů, které hájí, není vlastně dobře, že mezi nimi a zpravodajskou komunitou našeho státu panuje hluboké odcizení? Nebylo by daleko větším problémem, kdyby Zeman a jeho spolupracovníci měli tajné služby rádi, nebo kdyby dokonce v těchto službách nacházeli sympatizanty a vstřícné podporovatele? To by z bezpečnostního hlediska teprve byla katastrofa.

Jinými slovy: pokud připouštíme, že prezident Zeman se svou politikou stojí na hraně dlouhodobé oficiální politiky České republiky, ne-li úplně mimo, v té chvíli je zjevné napětí mezi zpravodajskými službami a prezidentem opět spíš pozitivním signálem vůči spojencům v NATO a Evropské unii, že orgány pečující o národní bezpečnost stojí pravděpodobně na správné straně. Velmi zásadní potom byla výslovná podpora, kterou BIS poskytli jak premiér Babiš, tak ministr vnitra Hamáček.

A tím se asi dostáváme k jádru věci. České zpravodajské služby jsou rozhodně součástí toho lepšího ze státní správy. V naprosto převažující míře pracují kvalitně, jsou výkonné a nenápadné, a to zejména proto, že lidé, kteří v nich pracují, patří k cennému typu silně vlastenecky, ale zároveň liberálně a prozápadně smýšlejících lidí. Nemusí to být morální atleti, stačí, když do své práce investují víc než znuděný a vyhořelý úředník.

Ostatně právě tak vznikla kauza domnělého tlaku tajných služeb na výklad dějin na školách. Z jednoho setkání ředitele BIS Koudelky s ministrem školství Plagou, jehož obsah byl oběma zcela transparentně vysvětlen, vyrobili někteří hysteričtí jedinci (opět včetně prezidenta Zemana) téměř fašistický puč. Obávám se, že skutečnost byla mnohem prozaičtější, obyčejnější: zpravodajci při vědomí svých zásadně omezených možností působit na politické rozhodování a směřování země věří ve zcela smysluplnou myšlenku, že čím kvalitnější bude vzdělání a historické povědomí občanů, tím lépe společnost odolá dezinformacím, fake news a různým antidemokratickým tlakům. Což je pravda.

Bohužel argumenty, které BIS použila, byly dost nešťastné. Žádné centrálně formulované osnovy pro výuku neexistují, a i používané vzory mají věru daleko k údajně „sovětské verzi moderních dějin“. Rámcové vzdělávací programy škol umožňují začlenit neomezené vnější zdroje, mimo jiné třeba projekty z dílny Člověka v tísni. Což jistě sovětský výklad dějin není a vliv ruské propagandy se tady hrubě zveličuje.

Jenže to je dílčí chyba: hloupá, ale málo podstatná. Mnohem podstatnější je to ostatní. Což jinak řečeno znamená, že v dlouhodobém zájmu České republiky a jejích občanů dnes mnohem víc pracují zpravodajské služby než z řetězu utržený a lidmi zvolený prezident.