2038. S takovým datem pro definitivní konec spalování uhlí v německé energetice přišla po víc než půlročním jednání takzvaná „uhelná komise“- oficiálně Komise pro růst, strukturální změnu a zaměstnanost - vytvořená vládou spolkové republiky, aby specifikovala plán upuštění od používání nejšpinavějšího fosilního paliva k výrobě elektřiny.

Sedmadvacet zástupců politických stran, regionální vlád, průmyslu, odborových svazů, univerzit, výzkumných pracovišť, ekologických organizací i těžbou postižených místních komunit se na něm shodlo v sobotu. Proti byla jediná členka, zástupkyně obyvatel východoněmeckých obcí ohrožených bouráním kvůli rozšiřování dolů.

Ze strany mnoha vědců, analytiků i klimatického hnutí včetně největších ekologických organizací, které se pod něj nakonec podepsaly, je dohoda terčem ostré kritiky především pro nesoulad s mezinárodními cíli pro ochranu klimatu stanovenými v Pařížské klimatické dohodě. „Širokým společenským konsensem“ se tak závěry jednání, které ostatně mají jen doporučující charakter, bezpochyby nestanou.

Ze strany ekologů lze očekávat další eskalaci kampaní usilujících o odstavování dolů a elektráren. Komisí zpracovaný koncept definitivního konce doby uhelné má ovšem 336 stran a vyplývají z něj i další pozoruhodná rozhodnutí — především rozsáhlé odstavování podstatné části uhelných kapacit hned v nejbližších letech.

2038: pro klima jednoznačně příliš pozdě

Definitivní datum je těžce vyjednaným, z hlediska ochrany klimatu však jednoznačně nedostatečným kompromisem. Pro zástupce odborů či průmyslu byl původně nepřijatelný i rok 2040, ekologické organizace chtěly s uhlím skoncovat už do roku 2030.

Komisí stanovený plán podle expertů z think-tanku Climate Analytics „porušuje požadavky Pařížské klimatické dohody“, na níž se prakticky všechny země světa shodly na konci roku 2015. Nestačí totiž na včasné snížení emisí, jehož by bylo zapotřebí k udržení nárůstu teplot pod kritickou hranicí 1,5 stupně Celsia, za níž se dle klimatologů z IPCC i další relativně nevelké oteplení rovná vážnému zhoršení důsledků. K tomu by bylo nutné snížit emise oxidu uhličitého v celosvětovém měřítku do roku 2030 o celých 45 %, což s ohledem na ekonomickou situaci různých zemí znamená, že bohaté státy by měly s uhlím skončit právě nejpozději do tohoto data.

Proto také velké ekologické organizace — Greenpeace, němečtí Přátelé Země i asociace DNR podobná našemu Zelenému kruhu — datum definitivního konce považují za „neakceptovatelné“ a předem avizují, že budou požadovat opatření směřující k urychlení celého plánu. Podle zmiňovaných Climate Analytics navíc hrozí, že se německá liknavost může stát v evropském měřítku nebezpečným precedentem.

Plány na úplné ukončení spalování klimaticky nejškodlivějšího paliva mají dosud jen Belgie a Francie do roku 2020, Británie k roku 2025 a Nizozemsko právě k roku 2030. Německé datum může sloužit jako užitečná výmluva zemím jako je Polsko, jež se dosud nijak výrazně své závislosti na uhlí zbavovat nezačalo. A lze se vsadit, že podobné argumenty brzy uslyšíme také u nás.

Slibné první krůčky i chabé záruky

Proč tedy nakonec klimatologové i ekologické organizace, přečíslení v komisi zástupci průmyslu a jemu blízkých politických stran či odborových svazů, s „neakceptovatelným“ závěrem souhlasily? Jedním z faktorů je silně konsensuální německá politická kultura: ekolog Kai Niebert z DNR se s odkazem na předloňský odchod šéfa neoliberální FDP z koaličních jednání vyjádřil, že „nechtěli dělat Lindnera“, a že „špatná ochrana klimatu je lepší, než vůbec žádná ochrana klimatu“.

Příznivou zprávou pro německé klimatické hnutí je ale také první krok nastíněného „jízdního řádu“ - uzavření dvanácti a půl gigawattu uhelné kapacity už do roku 2022. To je necelá třetina celé tamní uhelné kapacity a pro srovnání skoro dvojnásobek všech tepelných elektráren, které u nás provozuje ČEZ. Tento krok by měl srazit instalovanou kapacitu uhelných elektráren na zhruba třicet gigawattů. A přestože pro období let 2020 a 2030 plán nespecifikuje další průběžné cíle, na jeho konci by měla klesnout o další polovinu.

Které elektrárny by se měly odstavovat v první fází, dohoda neupřesňuje. Pokud by se ale mělo začít na západě Německa a ideálně těmi nejstaršími elektrárnami, padla by volba na několik nejstarších hnědouhelných bloků v elektrárnách Neurath a Niederaußem. A protože ty jsou zásobovány po železnicích z povrchových dolů Hambach a Garzweiler, měl by tento postup podle velkých ekologických organizací zajistit záchranu ohroženého Hambašského pralesa, o nějž se loni v zemi vedl ostrý spor, i množství obcí před bouráním.

Konec bourání a záchrana lesa bývají dávány za příklady úspěchů, jež se jim v jednáních podařilo dosáhnout. Ve skutečnosti to s nimi ale není tak jednoznačné. Záchrana lesa je v konečném textu prohlášena pouze za „žádoucí“ a ředitel společnosti RWE, která se jej snažila ještě nedávno vykácet, v nedávném rozhovoru lavíruje, že se musí vyhodnotit, co se dá pro les udělat „s ohledem na potřeby dolu a rekvalifikací“. Také o dalším vysídlování vesnic se má vést „dialog“.

O každý důl a elektrárnu

Také kvůli nepoměru mezi vágními zárukami pro bouráním ohrožené obce či symbolicky významný Hambašský les, a příslibem miliardových kompenzací pro majitele zavíraných elektráren, kritizují výslednou dohodu i další složky německé společnosti. Ostře se do ní opřela rovněž opozice. „Takhle důsledná ochrana klimatu nevypadá,“ komentovala závěry komise spolupředsedkyně levicové strany Die LINKE. Dohoda podle ní nese „jasný rukopis uhelné lobby“.