Před dvaceti pěti lety — prvního ledna 1994 — otřáslo mexickou politickou scénou povstání Zapatistické armády národního osvobození (EZLN — Ejército Zapatista de Liberación Nacional). Armáda špatně vyzbrojených domorodých obyvatel na krátkou dobu ovládla několik měst a vesnic ve státě Chiapas v jižním Mexiku a po proti-ofenzivě mexické armády se stáhla do izolovaných oblastí lakandonského pralesa, kde si udržela své pozice a kde později vytvořila síť autonomních vesnic (caracoles).

Povstání bylo do značné míry bleskem z čistého nebe. Ještě větším překvapením se novodobí zapatisté stali díky své „post-moderní“ rétorice a formám politického boje. Místo tradičního latinsko-amerického marxismu se v jejich prohlášeních objevovaly termíny jako lidská práva, demokracie, práva domorodých obyvatel, mezikulturní a mezináboženský dialog, ochrana přírody či práva žen.

Místo partyzánských útoků na policejní stanice a vojenské konvoje vydávali internetová prohlášení a organizovali mírová celonárodní a mezinárodní (a dokonce i „mezigalaktická“) setkání aktivistů a intelektuálů, která vedla k vlně globální solidarity a výrazně zviditelnila problémy různých marginalizovaných skupin. Ikonou hnutí se stal skvělý řečník a literát Subcomandante Marcos (nyní Subcomandante Galeano), který vtiskl zapatistickému diskurzu nezaměnitelný charakter.

↗

Požadavky na ochranu lidských práv, práv domorodých obyvatel, přírody či práv žen, mezikulturní a mezináboženský dialog, byly ve své době v Mexiku inovativní a revoluční. Foto Heriberto Rodriguez

Svou činností zapatisté výrazně přispěli k demokratizaci mexické politické scény a prosazení ústavních změn uznávajících mexické domorodé obyvatele. Zároveň platí, že mnohem většího ohlasu a respektu si získali mezinárodně než v Mexiku, kde svým nekompromisním odmítáním standardního volebního procesu, lokálně často nesrozumitelnou kosmopolitní rétorikou a agresivní stylizací do role hlavního mluvčího domorodých obyvatel podnítili štěpení řady existujících domorodých organizací a politických hnutí.

Poměrně rychle se tak dostali na periferii mexické politiky, kde mimo úzké levicově orientované intelektuální a aktivistické kruhy zůstávají dodnes. O autentičnosti jejich samosprávné domorodé anarchoutopie se stále vedou pře, pravdou ale je, že zapatistické autonomní vesnice jsou de facto dobře integrovány do mexické společnosti a za tolerance mexických úřadů dnes představují spíše turistickou atrakci než ohrožení pro celistvost státu. Je dobře, že mexická vláda umožňuje tomuto sociálnímu experimentu pokračovat.

V roce 1994 zapatisté značně předběhli dobu, otevřeli nová témata, iniciovali globální aktivismus a prošlapali neotřelé stezky politické mobilizaci. S odstupem čtvrtstoletí se ale zdá, že doba nyní předběhla je. To, co se v době povstání jevilo inovativní a revoluční, dnes vypadá téměř anachronicky. Komunikační technologie, sociální sítě a internetové zpravodajství zcela proměnily produkci vědění, nastolování agendy a percepci reality.

Frontální útoky na pravdu, hybridní války a mocensky a ekonomicky motivované šíření fake news učinily elementární shodu na základních principech společnosti téměř nemožnou. Konzervativní reakce na otevřený, kosmopolitní a tolerantní svět vedla k rozmachu xenofobie, nacionalismu, politiky strachu a tekutého hněvu, paradoxně často (byť ne výlučně) právě v těch oblastech či sociálních vrstvách, kterým zapatisté chtěli svými činy propůjčit hlas — těm marginalizovaným, umlčovaným, neslyšeným, odstrkovaným.

Dnes již dospěla generace narozená po začátku zapatistického povstání, generace vychovaná „krásným novým světem“, v němž přemíra, nikoliv nedostatek, a propojenost, nikoliv autonomie, jsou definujícími znaky života. Vyrůstá tak generace depolitizovaných Borgů, napůl kybernetických bytostí podléhajících kolektivnímu (ne-)vědomí a jednající v informačních vlnách v napůl virtuálním světě.

Jednou z ctností zapatistů bylo, že se nikdy nenechali nikým asimilovat a že si zachovávají svou unikátnost i v současném světě. A jakkoliv jsou některé jejich postupy a přístupy možná kontroverzní a zastaralé, jejich sen o spravedlivé, solidární, pestré a otevřené autonomní společnosti se zdá být aktuálnější než kdy jindy.

V posledních letech jsme svědky skutečně bezprecedentního soustředěného útoku na základní ideje humanismu, který nemá v novověkých dějinách lidstva obdoby. Vytrácí se ochota a schopnost vidět v druhých své bližní, naslouchat, soucítit, pomáhat, vést dialog a hledat společnou cestu. Představa, že „je“ nepotřebujeme, že si poradíme „sami“ a že „nám“ bude lépe za zdí či plotem je cestou do temnoty.

Z této temnoty září pochodeň zapatistů zdůrazňující všelidskou solidaritu a úctu k člověku bez ohledu na jeho skupinovou příslušnost. Právě ve vytrvalém připomínání základních hodnot lidskosti spatřuji hlavní poselství zapatistů, za což jim — a všem ostatním, kteří tuto pochodeň nesou jako betlémské světlo po celé Zemi — patří náš dík. Musíme věřit, že informační propojenost světa, která nyní humanismus podkopává, budeme schopni využít k jeho záchraně. Když totiž nebudeme lidmi, nebudeme nic.