Před dvaceti pěti lety — prvního ledna 1994 — otřáslo mexickou politickou scénou povstání Zapatistické armády národního osvobození (EZLN — Ejército Zapatista de Liberación Nacional). Armáda špatně vyzbrojených domorodých obyvatel na krátkou dobu ovládla několik měst a vesnic ve státě Chiapas v jižním Mexiku a po proti-ofenzivě mexické armády se stáhla do izolovaných oblastí lakandonského pralesa, kde si udržela své pozice a kde později vytvořila síť autonomních vesnic (caracoles).

Povstání bylo do značné míry bleskem z čistého nebe. Ještě větším překvapením se novodobí zapatisté stali díky své „post-moderní“ rétorice a formám politického boje. Místo tradičního latinsko-amerického marxismu se v jejich prohlášeních objevovaly termíny jako lidská práva, demokracie, práva domorodých obyvatel, mezikulturní a mezináboženský dialog, ochrana přírody či práva žen.

Místo partyzánských útoků na policejní stanice a vojenské konvoje vydávali internetová prohlášení a organizovali mírová celonárodní a mezinárodní (a dokonce i „mezigalaktická“) setkání aktivistů a intelektuálů, která vedla k vlně globální solidarity a výrazně zviditelnila problémy různých marginalizovaných skupin. Ikonou hnutí se stal skvělý řečník a literát Subcomandante Marcos (nyní Subcomandante Galeano), který vtiskl zapatistickému diskurzu nezaměnitelný charakter.