Na začátku nového roku se v médiích a na sociálních sítích opět rozproudila živá veřejná diskuze o otázce dezinformací a konfliktu s Ruskem, což je velmi žádoucí. Debata bohužel zároveň odhalila nečekanou míru vzájemného nepochopení, vyhrocených emocí a polarizace.

Možná nejvážnějším znakem polarizace je to, jak rozdílné jsou představy o vhodných limitech diskuze. Ukázalo se, že část české anti-dezinformační scény vnímá samo zpochybnění náhledu na šíření desinformací válečnou optikou jako popírání reálného stavu věcí, jež leží mimo mantinely relevantní diskuze. Opět se objevila argumentace, že už samo upozorňování na některé záporné vedlejší efekty některých protiopatření proti šíření dezinformací je hraním role ‚užitečného idiota‘ Moskvy.

Takovýto přístup k debatě je nešťastný nejen z hlediska kvalitní domácí demokratické diskuze o hrozbách a žádoucích opatření proti nim. Mimořádně škodí právě snahám o boj s dezinformacemi, ať už ruskými nebo jinými.

Nemám v úmyslu zpochybňovat existenci problému s dezinformacemi nebo existenci konfliktu s Ruskem. Právě naopak, považuji obě témata za zásadní, a to, jak se s nimi dokážeme vypořádat, spolurozhodne o tom, v jakém světě budeme v příštích letech žít. Tím spíš bych si přál, abychom mohli ve veřejném prostoru hledat a nacházet jejich nejlepší a nejúčinnější řešení.

Jak reagovat na hrozby

Největší šanci na úspěšné vypořádání se s oběma problémy nám dává racionální reakce na ně, skládající se z několika dílčích úvah. Na jedné straně musíme uvažovat hrozbu. Jaké zájmy hrozba ohrožuje a nakolik si těchto zájmů vážíme? Jak moc hrozba dané zájmy ohrožuje?

Na druhé straně pak máme paletu možných reakcí na hrozbu. Každá reakce má přirozeně nějaké vedlejší záporné efekty. Je pouze třeba uvažovat, jak dané vedlejší efekty obstojí v relativním srovnání s mírou hrozby, a také v jaké míře zamýšlené opatření hrozbu potírá. Na žádnou z uvedených zásadních otázek neexistuje jasná správná odpověď, i proto, že jsou do značné míry subjektivní, a už vůbec žádnou z nich nelze vnímat binárně.

V demokratické společnosti je konečným arbitrem toho, jaká opatření se nastaví, veřejnost. Stejně, jako se v současnosti vede debata o adekvátnosti bezpečnostních kontrol na Pražském hradě, musí se vést — a vede — také veřejná debata opatřeních proti dezinformacím. Snaha takovou debatu potlačit nebo omezit ničemu nepomůže.