Několik stránek Zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2017, která je dva týdny po překvapivě pozdní publikaci stále předmětem diskuzí, je věnováno ruskému nebezpečí. Píše se tam mimo jiné:

• Ruská činnost se kontinuálně orientovala zejména na vlivové operace a vědomé i nevědomé vytěžování českých zdrojů.
• Pokračoval ruský extenzivní přístup k využívání nedeklarovaných zpravodajských důstojníků využívajících diplomatického krytí.
• Česká republika byla cílem ruských aktivit, které tvořily součást obecné ruské hybridní strategie zacílené proti NATO a EU.
• Koncept hybridního konfliktu je založen na… využití všech vlastních dostupných vojenských a nevojenských nástrojů (historie, špionáž, vojenské akce, guerilla, ekonomika, organizovaný zločin, korupce, politika, informační boj).

Rusko má samozřejmě i po dramatickém pádu komunistického režimu, který zahrnoval i zákaz Komunistické strany Sovětského svazu v listopadu 1991, velmocenské zájmy. Bylo by divné, kdyby stát těchto rozměrů neprosazoval svůj vliv na mezinárodní scéně. Činí to všechny mocnosti.

Jde jen o to, děje-li se to v partnerských vztazích a s uznáním pravidel. Co vedlo Rusko k tomu, že opustilo spíše prozápadní orientaci, již mu můžeme připsat v létech 1991-1999, a že jeho politika je radikálně imperiální?

Již v létě toku 1988 jsem byl v Polsku účastníkem několikadenního semináře na téma možností misijního působení v Rusku. Hostem semináře byl i historik z tehdejší leningradské univerzity, jehož jméno si nepamatuji. Probíral téma, kudy se Rusko vydá po pádu komunistického režimu.

Podotýkám, že nešlo o akci utajenou. Když jsem mu v diskusi vyslovil uznání a povděk a s odkazem na tehdejší československou situaci jsem se divil, že pan profesor neposuzuje své téma z hlediska marxleninské ideologie, rozesmál se a konstatoval, že u nich na univerzitě už řadu let žádného marxistu nepotkal.

Leningradský profesor nastínil dvě možné varianty vývoje. Buď půjde o orientaci liberální, demokratickou, sekulární a prozápadní, nebo o inspiraci předrevolučním impériem, pravoslavím, o snahu utvářet — či obnovovat — svébytné, od Evropy odlišné euroasijské Rusko obklopené spřátelenými státy, řekněme satelity.

Tato polarita koncepcí má v Rusku tradici od čtyřicátých let 19. století. Jeden okruh tvořili „západníci“. Tehdy aktuálním tématem bylo překonání poddanství, respektive nevolnictví. Spisovatelé jako Ivan S. Turgeněv, Michail J. Saltykov-Ščedrin, Nikolaj A. Někrasov pěstovali souznění se středoevropskou a západoevropskou kulturou.

Na druhém pólu ruských politických a kulturních preferencí stáli slavjanofilové a jejich nástupci. Západ je podle nich založen na politickém a ekonomickém boji a je podle nich duchovně a kulturně vyprázdněný. Západní humanismus je pyšné vyzdvihování lidské individuality v kontrastu k přirozené komunitě (obščině). Pravoslavné Rusko je a má být utvářeno shodou společenství a harmonií zájmů. Prvními představiteli byli Alexej S. Chomjakov a Konstantin S. Aksakov.

Prozápadní raně postkomunistické začátky Ruska nenesly s sebou pouze nesnadné prosazování občanských svobod a lidských práv, právo kritizovat mocné a respektovanou názorovou pluralitu. Součástí převratu bylo rovněž nastolení šokové ekonomické terapie.

Orgány nadnárodní anonymní moci kapitálu, světové a evropské finanční instituce nadiktovaly Rusku změny podle Washingtonského konsenzu: překotnou privatizaci, deregulaci nákladů na bydlení, zhoršení dostupnosti zdravotní péče, omezení státních výdajů včetně sociálních, vzdělávacích a kulturních, jakož i dramatické zdanění, takřečenou „fiskální disciplínu“. To vedlo k prudkému růstu cen a zhoršení už i tak špatného životního standardu.

Obyvatelstvo Ruska bylo postkomunistickým kurzem zklamáno. Někteří si přáli selektivní návrat k minulému režimu, ale většinově se prosadila politika orientovaná na jednotu Slovanů, pochopitelně pod dohledem Ruska. S formálními znaky sekulární a liberální státní formy se ustavila říše konzervativní, autoritativní a klerikální.

Marxismus-leninismus byl v roli státní ideologie fakticky vystřídán pravoslavnou kulturní identitou. V počátcích nového režimu počet členů této církve rostl, stavěla nové chrámy, včetně obnovy komunisty zbořené moskevské patriarší katedrály Krista Spasitele poblíž Kremlu. Prosadila se v armádě. Státní symbolika vyslovuje jednotu trůnu a oltáře.

Ruská pravoslavná církev se stala nástrojem imperiální politiky Ruské federace. Příkladem může být nedávné okázalé veřejné prokletí Ukrajinské pravoslavné církve — Kyjevského patriarchátu a všech, kdo ho podporují, především patriarchátu konstantinopolského, který má tradičně v pravoslaví primát. Celosvětové společenství pravoslavné církve je dnes ve službách ruské velmocenské politiky totálně rozvrácené.

Politickou obdobou obratu k slavjanofilským kořenům je politický panslavismus, o kterém se zmiňuje zpráva BIS, a podpora postojů proti migraci, proti domnělé islamizaci, údajnému dekadentnímu chaosu, spojovaná s obhajobou údajných tradičních křesťanských hodnot. Radikálně to zastává nacionálbolševické hnutí a jeho významný exponent Alexandr G. Dugin, který měl po léta blízko k prezidentu Putinovi.

Oficiální politika Ruska se k této krajní podobě východní ruské orientace výslovně nehlásí, jeho hybridní válka proti Evropské unii a NATO je však projevem těchto tendencí. Nutno připustit, že významný podíl na vítězství této nebezpečné politiky má Západ sám tím, jak bezcitně prosazoval v devadesátých letech „trh bez přívlastků“ a odvrátil vznikající sympatie obyvatelstva od sekulárních, demokratických a liberálních principů.