Paradoxní důvody ruské hybridní války

Ivan Štampach

Je na místě před Ruskem varovat, jak to činí BIS ve své zprávě. Jeho vývoj budí oprávněný strach. Ale nelze odhlédnout od neblahé role, kterou v dnešním nepříznivém vývoji Ruska, sehrál po konci studené války Západ.

Několik stránek Zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2017, která je dva týdny po překvapivě pozdní publikaci stále předmětem diskuzí, je věnováno ruskému nebezpečí. Píše se tam mimo jiné:

  • Ruská činnost se kontinuálně orientovala zejména na vlivové operace a vědomé i nevědomé vytěžování českých zdrojů.
  • Pokračoval ruský extenzivní přístup k využívání nedeklarovaných zpravodajských důstojníků využívajících diplomatického krytí.
  • Česká republika byla cílem ruských aktivit, které tvořily součást obecné ruské hybridní strategie zacílené proti NATO a EU.
  • Koncept hybridního konfliktu je založen na… využití všech vlastních dostupných vojenských a nevojenských nástrojů (historie, špionáž, vojenské akce, guerilla, ekonomika, organizovaný zločin, korupce, politika, informační boj).

Rusko má samozřejmě i po dramatickém pádu komunistického režimu, který zahrnoval i zákaz Komunistické strany Sovětského svazu v listopadu 1991, velmocenské zájmy. Bylo by divné, kdyby stát těchto rozměrů neprosazoval svůj vliv na mezinárodní scéně. Činí to všechny mocnosti.

Jde jen o to, děje-li se to v partnerských vztazích a s uznáním pravidel. Co vedlo Rusko k tomu, že opustilo spíše prozápadní orientaci, již mu můžeme připsat v létech 1991-1999, a že jeho politika je radikálně imperiální?

Již v létě toku 1988 jsem byl v Polsku účastníkem několikadenního semináře na téma možností misijního působení v Rusku. Hostem semináře byl i historik z tehdejší leningradské univerzity, jehož jméno si nepamatuji. Probíral téma, kudy se Rusko vydá po pádu komunistického režimu.

×