Donedávna vřelé vztahy mezi Ruskem a Izraelem se ocitly na bodu mrazu. Zdá se to alespoň z událostí posledních dní, kdy ruská strana opakovaně obvinila Izrael ze zodpovědnosti za sestřelení letadla Il-20 s patnácti ruskými vojáky na palubě nedaleko syrského pobřeží.

A to přesto, že letoun prokazatelně zasáhla syrská protivzdušná obrana - a přesto, že Izrael okamžitě vyslal do Moskvy velitele letectva Amikana Norkina s detailní vyšetřovací zprávou, podle níž postupoval přesně v souladu se vzájemnými dohodami o působení v Sýrii.

„Izraelská posádka, která si byla dobře vědomá situace ve vzduchu, se schovala za ruské letadlo. To vedlo k jeho zničení a smrti patnácti vojáků,“ zopakoval v pondělí ministr obrany Sergej Šojgu ruskou verzi incidentu. Vzápětí oznámil, že země dodá „do dvou týdnů" syrskému režimu Bašára Asada nejmodernější systém protivzdušné ochrany S-300, který by měl podle něj zajistit „větší bezpečnost ruských vojáků".

Přítel Ruska

Pokud k tomuto kroku skutečně dojde, bude to velká rána pro politiku izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který udržoval blízké vztahy s Putinovým režimem. Izrael pod jeho vedením prakticky ignoroval ruskou anexi Krymu, zrušil dodávky zbraní na Ukrajinu a nepřipojil se na rozdíl od mnoha jiných států k odvetným sankcím. Země letos mlčela i při otravě dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery, z něhož Británie a její spojenci obviňují ruské vedení. Z Izraele nebyl vypovězen jediný diplomat.

Netanjahu se s Putinem scházel častěji než s americkými prezidenty a po jeho boku se objevil jako pouze jeden ze dvou světových státníků (druhým byl srbský prezident) třeba na letošních oslavách Dne vítězství na Rudém náměstí. Vytvořil také příznivé prostředí pro působení ruských oligarchů, kteří si skrze početnou ruskou menšinu v Izraeli budují předmostí pro expanzi do Evropy.

Hlavní zájem: Sýrie

Rusko-izraelské sbližování se přirozeně formovalo už před Netanjahuovým (druhým) nástupem do čela vlády v roce 2009 — stačí připomenout vzájemnou podporu „boje proti terorismu" v dobách premiéra Ariela Šarona, který Putina označil za „skutečného přítele Izraele“.

Izraelské ústupky však v poslední době sledovaly především jeden konkrétní cíl: Sýrii. Na území občanskou válkou zmítaného státu se uskutečnily stovky izraelských leteckých úderů, zaměřených proti působení dvou klíčových spojenců syrského prezidenta Bašára Asada a zároveň dvou hlavních izraelských nepřátel — Íránu a šíitského hnutí Hizballáh.

Neomezené zásahy proti jejich cílům v Sýrii byly možné pouze díky tichému souhlasu třetího klíčového Asadova spojence, Ruska, které od vstupu do války v roce 2015 kontrolovalo tamní vzdušný prostor. Ruské vedení letecké údery bez ohledu na četné protesty Syřanů nijak neodsuzovalo, naopak se s Izraelci dohodlo na propracovaném systému předběžného sdílení informací, jež mělo předejít vzájemným kolizím. Jen kvůli Izraeli ostatně Rusové zastavili dodávku systému S-300, který měli původně syrské straně poskytnout již v roce 2013.

Nová situace

Četné izraelské zásahy v Sýrii původně mohly být i v ruském zájmu. Putinův režim, působící hlavně ze vzduchu, soupeřil o vliv nad Asadovým režimem s Íránci, kteří hráli pro změnu rozhodující úlohu při pozemních ofenzívách. Nebylo tedy na škodu jim trochu přistřihnout křídla, aniž by zároveň muselo mezi oběma zeměmi dojít ke konfliktu.

Nyní se ale Rusové podle všeho snaží dát najevo, že čas neomezených izraelských náletů skončil. Asadovi se podařilo vytlačit povstalce z oblastí na izraelsko-syrské hranici a pomalu konsoliduje moc nad drtivou většinou syrského území. Dodáním raket S-300 pod záminkou izraelské „nezodpovědnosti" Putin chrání svého skutečného spojence v oblasti, Asada, a vykazuje Izrael do patřičných mezí.

Přestože izraelští komentátoři v posledních dnech ujišťovali, že má jejich země prostředky překonat - a případně i zničit - nejmodernější ruské protiletadlové systémy, není pochyb o tom, že izraelská vláda bude muset pečlivěji zvažovat každý útok. Už jen proto, aby se s Ruskem nedostala do přímého konfliktu, neboť jehož vojáci by měli být na dodaných bateriích přítomni.

Premiéra Netanjahua mezitím čeká rozhodování, nakolik se vstřícnost vůči Rusku jeho zemi vyplatila, a to nejen vzhledem k Sýrii. Zájmy obou zemí se evidentně rozchází i v řadě dalších oblastí mezinárodní politiky, nejviditelněji pak v případě jaderné dohody s Íránem, jejíž pokračování Rusko po boku Číny a států Evropské unie navzdory izraelským přáním podporuje.