Mediálně zavaleni kauzou Čapí hnízdo, Babišovými dětmi či krizí ČSSD nejsme v rámci radikální levice schopni reflektovat jeden poněkud závažný trend, a to konstantní posilování volebních preferencí ODS. Ta se svými necelými osmi procenty z roku 2013 dokázala poskočit na současné druhé místo s předpokládaným třináctiprocentním výsledkem. A v reálu může být i hůř. Je třeba se obávat? Může se opakovat politika brutálního utahování opasků?

Mnozí by řekli, že nikoliv, protože skočili na špek rozšířenému mediálnímu mýtu, totiž že ODS se po kauze Nagygate chytla za nos, vzpamatovala, očistila a nyní vstupuje do politiky s novým, slušným předsedou, bez kmotrů a s čistým štítem. Jiní řeknou, že ODS je sice banda grázlů, ale pád Nečasovy vlády z ní odstranil alespoň to nejhorší. Já nesouhlasím ani s jedním z těchto tvrzení — domnívám se, že ODS vstupuje do boje o křesla v ještě horší sestavě než za dob Topolánkovy mafie.

Nedávno jsem hovořil s jedním z pirátských zastupitelů Frýdku-Místku. To, že (pragmatická) část Pirátů koketuje s povolební vládní koalicí, je veřejná věc, zarážející je ovšem argumentace mnohých z nich. Dozvěděl jsem se, že záleží na tom, zda boj o moc ve straně vyhraje nacionalistické křídlo Václava Klause mladšího, anebo „demokratická“ frakce tvořená „Fialou, Stanjurou nebo Drobilem“. Tolik k tomu nejlepšímu, co může ODS personálně nabídnout.