Na stránkách Společnosti Franze Kafky jsou uvedena kritéria, podle nichž společnost uděluje svou cenu pro umělce: „Základním kritériem je kvalita a výlučnost uměleckého díla, jeho humanistický charakter a přínos kulturní, nacionální, jazykové a náboženské toleranci, jeho existenciální, nadčasový charakter, jeho obecně lidská platnost a jeho schopnost vydat svědectví o naší době.“

Letošním laureátem této ceny je básník Ivan Wernisch, jenž je zjevem zcela výjimečným mimo jiné proto, že byl snad jako jediný spisovatel ověnčen již všemi nejvýznamnějšími domácími cenami pro spisovatele, jež vznikly po roce 1989 — obdržel velice respektovanou Cenu Jaroslava Seiferta, jeho kniha Živ jsem byl! byla oceněna Magnesií Literou za nakladatelský počin, a konečně je Wernisch laureátem Státní ceny za literaturu, kterou obdržel vzhledem ke svému bohatému celoživotnímu dílu.

Myslím, že je poměrně příznačné a svým způsobem i groteskní, že je Ivan Wernisch laureátem zrovna ceny Franze Kafky v době, kdy se z Kafky v Praze stal dávno spíše fetišistický prodejní artikl, který nemá s Kafkou vůbec nic společného, a v této již ustálené situaci, kdy Kafka nabyl turistického mýtu, přichází letošní laureát — sám tvůrce a vyznavač básnických mystifikací a mýtů.

Ten by se měl k výše uvedeným kritériím asi tak, jako se má jeho tvorba k jakýmkoli snahám o kategorizaci Wernischova díla či k tomu, co by snad mohlo být „humanistickým nadčasovým charakterem“. Ano, jistě, Wernisch je básníkem zcela a doslova nadčasovým a interkulturním. Ve své básnické, překl/radatelské i ediční činnosti se věnoval a věnuje básníkům několik set let mrtvým, zapomenutým, polozapomenutým, nedoceněným, podceněným i přeceněným.

Navíc ale také tvorbě eskymácké, indiánské, indické, egyptské, čínské, japonské a konečně insitní, naivní, artbrutové, folklorní, prostonárodní, národní i menšinové, erotizující, chytrácké a blbecké. Zkrátka byste těžko pohledali někoho, kdo lépe (až groteskně) naplňuje a zároveň se nejvíce vymyká oněm výše uvedeným kritériím této prestižní mezinárodní ceny.

Je také osudově příznačné, že se Wernisch všemi udělenými oceněními pomalu transformuje do postav svých básní, které jsou mnohdy založeny na mnohovýznamové a zároveň takřka naivní mystifikaci. Je takřka mytickou postavou, vedle Karla Šiktance legendou mezi žijícími autory. Mnozí jej obdivují za jeho geniální Zimohrádek, jenž byl ve své době zjevením a který sám autor zpětně nepovažuje za zdařilé, naopak za příliš lyrické dílo. M mnozí oceňují jeho vklad do normalizačního hudebního undergroundu, který mnohdy čerpal z jeho dodnes neutuchající básnické eruptivnosti.

Pro řadu čtenářů je konečně obdivuhodné to, že svými překrady a zamlženě autorskými počiny vždy pečlivě zpochybňoval to, jak můžeme literaturu vnímat. Dílo Ivana Wernische se vždy snažilo zpochybňovat vše, a to s bezvýjimečnou platností. Patrně učinil někdo na Ivana W. křivé udání, neboť aniž se dopustil něčeho zlého, byl jednou ráno oceněn.