Bude to velmi osobní text. Nenovinářský. Možná zaujatý. Měla jsem vzácnou možnost navštívit v jamalské trestanecké kolonii „Lední medvěd“ Oleha Sencova v devadesátý třetí den jeho časově neomezené hladovky. Setkání to bylo dramatické. Za prvé jsem si nebyla jistá, že se mnou Oleh bude chtít mluvit. Přes své advokáty totiž nejednou vzkázal, že není potřeba za ním jezdit a že je lepší navštěvovat ostatní Ukrajince vězněné v Rusku, za jejichž propuštění bojuje.

Za druhé jsem se domýšlela, proč ruská Federální vězeňská služba sjednala mou návštěvu u Oleha. Pravděpodobně, na pozadí nedávných skandálů okolo ruské vězeňské služby, spojených s mučením v jaroslavlské kolonii i na dalších místech, chtěla Federální vězeňská služba potvrdit, že Sencov není týrán a má lékařskou péči. Proto mi umožnili vstup. Týrán skutečně není, jak se ukázalo.

A jestli se rozmyslí a začne jíst?

Když proběhly veškeré formality, dozorce a vedoucí bezpečnosti mi obřadně přečetl „ustanovení pravidel bezpečnosti při přítomnosti žen“, což je jakási vnitřní směrnice, která například říká, že žena nesmí mít žádný sexuální kontakt s muži v kolonii, nebo že pokud se náhodou octne sama v místnosti, je povinna zavřít dveře na háček, a tak podobně. Byla jsem tím vším tak zpitomělá — vždyť v žádné jiné kolonii, kterou jsem navštívila, mi taková pravidla nikdy neřekli — že další „nařízení k chování žen v mužské kolonii“ jsem si nezapamatovala.

↗

Happening v Praze na podporu Oleha Sencova. Foto David Konečný

Následně jsem se v doprovodu čtyř nebo šesti dozorců vydala k ošetřovně, kde se nyní Sencov nachází. Dveře do jeho cely byly otevřené. Schválně jsem mluvila nahlas a řekla, že dovnitř by mě měli doprovodit jen dva, maximálně tři dozorci, jinak Sencov setkání se mnou bezpochyby odmítne.

Překvapivě souhlasili. Vstoupili jsme k Olehovi. Ten mě samozřejmě poznal, usmál se a vstal z postele, na které seděl, než jsme vešli. Na lůžku ležely dopisy a knihy. Pokoj byl zařízen dost asketicky — čtyři postele, bílé zdi, čisto. Nočních stolků jsem si nevšimla, ale přiznávám, že jsem nebyla ve stavu, kdy bych si všímala takových — z hlediska bojovníka za lidská práva — obyčejných drobností. V rohu na židli, nebo možná právě na stolečku, stálo jídlo. Oběd. Vážně. Polévka, jakési dušené zelí a kompot.

Už dříve mi náčelník kolonie říkal, že hladovkáři nosí jídlo třikrát denně. Takové je pravidlo. A odnášejí ho až za několik hodin. „Proč to děláte?“ — zeptala jsem se. „A jestli se rozmyslí a začne jíst?” — odvětil s nesmělou nadějí v hlase vrchní dozorce Sergej Viktorovič.

Přistavili nám dvě černé židle, seděli jsme k sobě čelem. Dovolila jsem se přisunout si židli blíž k Olehovi, špatně slyším a on mluví velice tiše. Neradi, ale souhlasili. Během našeho setkání dozorci neřekli ani slovo, pouze se po sobě občas podívali a něco si pošeptali. My s Olehem jsme si jich nevšímali. Náš rozhovor byl nahráván a natáčen.