Vážený pane Kaisere,

dotklo se Vás, že jsem kriticky reagoval na Váš komentář v LN z 2. dubna 2010 k nástupu Jiřího Pernese do čela Ústavu pro studium totalitních režimů, který jste nazval Nepřátelské převzetí. Ano, napsal jsem Vám, že jste zaujatý, že nevíte, o čem píšete a že se jen pokouším domyslet si, kdo manipuluje Váš úsudek. Nejste pro mě cizí člověk, v archivu ČSDS jste na můj pokyn dostal pro rešerše ke knize o Václavu Havlovi k dispozici bez omezení úplně všechno, až na mou vlastní korespondenci s Václavem Havlem.

Proto jsem Vám v bezprostřední reakci na Váš komentář napsal, že je mi zatěžko srdečně Vás pozdravit a že lituji, že jsem Vám při studiu pomáhal tak ochotně; nevěda, jak lacino novinaříte. 

Teď, po pěti dnech, po obdržení Vašich řádek, jsem si Váš komentář vytiskl z internetu a několikrát jsem si ho znovu přečetl. Je to ještě horší, než jak jsem to vnímal v pátek v noci, když jsem Vám napsal své mínění soukromě.

Je to zaujaté od nadpisu až po podpásovku o „údajném (Pernesově) patronovi Paroubkovi" v poslední větě. Kdybych se měl vyjádřit expresivně: čiší z toho totální poplatnost vidění těch, kteří z pozadí dirigovali a na veřejnosti provozovali šest týdnů trvající špinavou kampaň proti Jiřímu Pernesovi.

Už ten slovník: ... „spustil čistku", „totální válka", „prozatímní vrchol". Pokusil jste se ověřit u Pernese, zda „uzavřel kompromis", o němž píšete jako o hotové věci, abyste pak mohl v závěru psát o jeho „volném vztahu k dohodám" po Paroubkově způsobu?