Padouch, nebo hrdina
Patrik EichlerÚstav pro studium totalitních režimů se postupem času sám stal předmětem vnějšího zkoumání. V současnosti nejvíce připomíná rodinu před rozvodem.
Ústav pro studium totalitních režimů vznikl v létě 2007 a od podzimu téhož roku z něj začaly unikat bulvární drby. Ten nemá rád toho, ten chce odejít, ten už odešel, ten byl odejit.
Dělo se něco, co se asi může stát v rodině, která po dlouholetém snažení vyhraje v loterii a neví, jak se o výhru podělit a co si s ní počít. Vznik ÚSTR odpracoval zakládající ředitel Pavel Žáček s několika spolupracovníky. Mezi jeho více méně nuceným odchodem z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (to bylo za vlády Miloše Zemana a ministra vnitra Václava Grulicha) a vznikem ÚSTR uplynulo osm let.
Nebylo to ale jen osobní vítězství. Vznik ÚSTR byl velkým vítězstvím široké rodiny české pravice — od té konzervativní, po tu liberální, od Václava Bendy po Martina M. Šimečku — určitým završením pohybu počínajícího v jednadevadesátém roce u tzv. velkého lustračního zákona. Na příkladu ÚSTR je přitom dobře viditelná jak uzavřenost prostředí české pravice, tak jeho diverzita.
O tom, že Jiří Gruša coby člen vědecké rady ústavu dostal od Pernese jakýsi podrobný dotazník k vyplnění, přitom o dotazníku (metodě) napsal za komunismu román, neřekla Petruška ani slovo. Dohromady mi z toho vychází, že se jí v tomto případě nedá příliš věřit.
Právě tak Šustrová nedokázala odpovědět na některé věcné a faktické věci, které zmínila Monika Pajerová.
Co se týče ústavu samého, je vítězstvím slušných, antikomunisticky zaměřených lidí, včetně Vladimíra Špidly, například. Pravice či levice má pro věc samu až druhotný význam. Již ÚDV sice de facto zlikvidovala ČSSD, ovšem nikoli za Špidlovy účasti. (A nikoli za účasti dalších antikomunistů z řad ČSSD.)