Poslední dobou se zhusta probírají aféry pirátských poslanců. Proto víme, že ve sněmovní ubytovně dolují alternativní měny, čímž si v zimě přitápějí, na ruské ambasádě se ládují pelmeni, na státní vyznamenání nominují hvězdu normalizační poezie Karla Sýse… Když se dozví, že udělali něco, co by dělat neměli, nebo o čem si někteří jiní myslí, že by to dělat neměli, omluví se, pustí chlup, ale fičí dál, jako by se nechumelilo.

Arogance? Hloupost? Zabedněnost? Naivita? Možná spíš přecházení banalit a soustředění se na to podstatné. Tím jsou témata, která je vynesla do dolní parlamentní komory. A zdaleka to nebyla jen legalizace lehkých drog nebo právo na sdílení ve virtuálním prostoru.

Stěžejní téma Pirátů je transparence. Sami jsou tak průhlední, až je to někdy k smíchu. Ovšem „krása bez závoje“ (pamětníci, tedy otcové či babičky Pirátů, vědí, o čem je řeč) osvobozuje. Pryč se zástěrkami, pryč s předsudky! Má-li Andrej Babiš program řídit stát jako rodinnou firmu, mají Piráti za cíl svést světlo tam, kde se nám tma prodražuje.

V posledních týdnech například zvedli téma polovičatého rejstříku smluv. Trestuhodně se netýká státních podniků, včetně gigantu ČEZ. Přitom ve státním a polostátním přítmí se daří všelijakým byznysovým šibalům. Transparentnost neohrožuje obchodní tajemství firem s účastí státu. Leccos lze začernit. Hlavně ale jde o to, aby stát nepoctivcům nevystýlal zlaté klece a nepořizoval zlaté padáky.

Částečně s tím souvisí pirátský návrh nominačního zákona, který by měl vnést pořádek do obsazování klíčových pozic ve státní správné. Pšenka mu nekvete. Andrej Babiš sice chtěl v minulosti totéž, ale dnes, kdy rozhodující slovo v zemi má on, by šel proti svým vlastním zájmům, kdyby si nechal svázat ruce.

Pirátům se též nelíbí mnohoobročnictví. Připravili proto novelu normy o střetu zájmů. Když už někdo musí mermomocí hromadit volené funkce celostátní, krajské či komunální, nebo si přibírat zasedání v dozorčích radách veřejných firem, nechť počítá s tím, že odměna za práci „navíc“ bude nejvýš čtyřicetiprocentní.

Poněvadž stojí o profesionalitu zastupitelů i byrokratů, odmítají Piráti záměr ANO a dalších stran zmírnit služební zákon. Kdyby se snížila kritéria na státní úředníky a navíc zjednodušila jejich odvolatelnost, vraceli bychom se zpět do éry, kdy státní správa byla pro partaje hotové Eldorádo.

Aktivně se též zajímají o životní prostředí. Piráti nachystali novelu zákona o ochraně ovzduší, jíž chtějí mimo jiné zabránit udělování výjimek velkým elektrárnám z evropských limitů znečišťování ovzduší. A žádají také mimořádnou schůzi Sněmovny ke kůrovcové kalamitě a jejím následkům.

Práci v klubu mají rozdělenu a zákonodárnou iniciativou nešetří. Scházejí se s experty, komunikují s občanskými aktivisty. Berou politiku vážně a na konci svých snah usilují o měřitelné výsledky. Tím se Piráti nejvíc liší od zlenivělých parlamentních kapříků. Chtějí tím rovněž ukázat, že i v opozici lze být aktivní, nesedět s rukama v klíně a nelamentovat nad osudem.

Můžu mít — a také mám — k Pirátům desítky výhrad. Ale co jim nemůžu vytknout, je pokrytectví. Pokud se slušnější část dřívějších politiků řídila zásadou „Říkám, co si myslím“, Piráti ji rozšířili o druhou část: „Dělám, co říkám“.

Co Piráti vykonávají při nakládání s mandátem, je každopádně podstatnější než psí kusy vyváděné mimo Sněmovnu. Byť by se je měli odnaučit. Puberťáctví, vychytralé, ale ani neotřelé chování nemá převažující většinové mínění rádo. Piráti se sice mohou vymlouvat, že jejich elektorát jim rozumí a na ostatní pečou, ale nebylo by to politicky prozíravé.

Jakkoliv jsou generační stranou lišící se od zasloužilých pupíků a mají právo okázale pohrdat zlozvyky, rituály či hodnotami devadesátých let, potřebují i oni sílit a rozšiřovat koaliční potenciál. Nebo je snad cílem Pirátů být trvalou opozicí? Při jejich racionalitě a otevřenosti dobrým nápadům by to byla docela škoda.