V článku Stockholmský syndrom českých ekologických organizací v Deníku Referendum tvrdí Radek Kubala, že české ekologické organizace trpí povinným optimismem vzhledem k plánům vlády v oblasti životního prostředí a energetiky. Jejich vztah s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO) pak přirovnává k patologickému vztahu unesených ke svému únosci. Byť nikoho nejmenuje, je zřejmé, že naráží na hodnocení návrhu programu vznikající vlády ANO a ČSSD ze strany Hnutí DUHA a Greenpeace. Pokusíme se tedy doložit, že nás nikdo neunesl a povinným optimismem rozhodně netrpíme.

Základním nedostatkem textu Radka Kubaly je, že svoji hypotézu testuje poněkud účelově pouze na osobním facebookovém postu vedoucího energetické kampaně Greenpeace Jana Rovenského. Ten zjevně neměl ambici analyticky pokrýt celou šíři uniklého návrhu programu, ale pouze vypíchnout některé pozitivní i negativní aspekty a ukázat, že vládní programové prohlášení samo o sobě je ve srovnání s minulými programovými prohlášeními z hlediska životního prostředí docela dobré. A chtěl také férově pochválit politiky za pozitivní závazky.

Jak ovšem upozorňuje oficiální reakce organizace Greenpeace hned v první větě: „Ve vznikajícím programovém prohlášení je z hlediska životního prostředí spousta pozitivních pasáží, důležité ovšem je, aby nezůstaly jen na papíře nebo aby vláda nakonec nešla úplně jiným směrem.“ Hnutí DUHA pak vydalo ještě komplexnější hodnocení, kde probírá navržený vládní program bod po bodu a některé aspekty hodnotí velmi kriticky. Pokud by Radek Kubala ve svém článku zmínil existenci a obsah těchto hodnocení, bylo by to fér. Ale pak by asi v testu neobstála ona hypotéza o stockholmském syndromu a povinném optimismu.