Zveřejňujeme odpověď Jiřího Koželouha, programového ředitele Hnutí DUHA, a Lukáše Hrábka, tiskového mluvčího Greenpeace ČR, na článek Radka Kubaly, který vyšel v DR tuto středu.
V článku Stockholmský syndrom českých ekologických organizací v Deníku Referendum tvrdí Radek Kubala, že české ekologické organizace trpí povinným optimismem vzhledem k plánům vlády v oblasti životního prostředí a energetiky. Jejich vztah s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO) pak přirovnává k patologickému vztahu unesených ke svému únosci. Byť nikoho nejmenuje, je zřejmé, že naráží na hodnocení návrhu programu vznikající vlády ANO a ČSSD ze strany Hnutí DUHA a Greenpeace. Pokusíme se tedy doložit, že nás nikdo neunesl a povinným optimismem rozhodně netrpíme.
Základním nedostatkem textu Radka Kubaly je, že svoji hypotézu testuje poněkud účelově pouze na osobním facebookovém postu vedoucího energetické kampaně Greenpeace Jana Rovenského. Ten zjevně neměl ambici analyticky pokrýt celou šíři uniklého návrhu programu, ale pouze vypíchnout některé pozitivní i negativní aspekty a ukázat, že vládní programové prohlášení samo o sobě je ve srovnání s minulými programovými prohlášeními z hlediska životního prostředí docela dobré. A chtěl také férově pochválit politiky za pozitivní závazky.
Jak ovšem upozorňuje oficiální reakce organizace Greenpeace hned v první větě: „Ve vznikajícím programovém prohlášení je z hlediska životního prostředí spousta pozitivních pasáží, důležité ovšem je, aby nezůstaly jen na papíře nebo aby vláda nakonec nešla úplně jiným směrem.“ Hnutí DUHA pak vydalo ještě komplexnější hodnocení, kde probírá navržený vládní program bod po bodu a některé aspekty hodnotí velmi kriticky. Pokud by Radek Kubala ve svém článku zmínil existenci a obsah těchto hodnocení, bylo by to fér. Ale pak by asi v testu neobstála ona hypotéza o stockholmském syndromu a povinném optimismu.
Druhým důležitým nedostatkem — nejen článku, ale také dalších komentářů na téma hodnocení programového prohlášení vlády — je notorické zaměňování tohoto hodnocení za deklaraci víry, že vládní závazky budou splněny. Jenže ono to tak není. Tím, že ekologické organizace hodnotí závazky vlády, dávají najevo, že o nich dobře vědí, že zástupce vlády „berou za slovo“ a budou plnění vládních slibů sledovat, připomínat, vyžadovat a prosazovat.
Radek Kubala správně poznamenává, že pokud požadujeme zlepšení prostředí, v němž žijeme, či lepší ochranu přírody a krajiny, musíme si to nakonec „vydupat“ sami. Rádi s ním v této věci souhlasíme a zároveň upozorňujeme, že všechny příklady úspěchů v této oblasti, které článek zmiňuje (záchrana národního parku Šumava před likvidačními návrhy zákonů, smetení asociálního a antiekologického návrhu nového systému tarifů cen elektřiny i zaražení prodeje uhelné elektrárny Počerady uhlobaronu Tykačovi, který by ji rád místo odstavení provozoval další desítky let) jsou výsledky práce zejména propíraných organizací, tedy Hnutí DUHA a Greenpeace.
Tato skutečnost také příliš nepodporuje hypotézu o pasivních obětech lísajících se k noze svého věznitele. Článek mlčí i o tom, že zrovna výrazné zlepšení vyhlídek na ochranu divoké přírody na Šumavě je i díky vědcům, místním lidem a právě politikům včetně domnělého „únosce“, tedy ministra Brabce.
Článek tvrdí, že ekologické organizace jsou až příliš naivní, když se zaměřují na vládní prohlášení a hodnotí ho. Říká, že vládám se nedá věřit, a už vůbec ne vládě Andreje Babiše, který kontroluje zemědělský a chemický sektor a ovládnutím ministerstva životního prostředí se prý snaží chránit svůj byznys. Zázemí i moci Andreje Babiše jsme si dobře vědomi, protože jsme u něj několikrát se svými požadavky narazili — například u omezení podpory biopaliv z řepky či u zákazu glyfosátu a neonikotionoidů.
Nejsme ale naivní a víme, že některá témata nemá smysl řešit primárně v České republice a opakovaně nabíhat hlavou do zdi, když spousta systémových změn se dá prosadit lépe na úrovni celé Evropské unie. Jak Greenpeace, tak Hnutí DUHA mají rozsáhlou síť poboček a partnerů za hranicemi České republiky, a mohou tak spolu s nimi prosazovat změny v celoevropském měřítku. Nedávno schválený zákaz stříkání polí nebezpečnými neonikotinoidy je krásným příkladem nejen vítězství evropských ekologických organizací, ale i příkladem změny, které se bude muset chtě nechtě podřídit i firma Agrofert spjatá s premiérem Babišem.
V součtu je však text Radka Kubaly velmi přínosný právě díky tomu, že ukazuje již zmíněný princip, že pokud ekologické hnutí něco chce změnit, musí se o to zasadit konkrétní organizace či iniciativy. Doplnili bychom ještě, že se pro společný cíl musí nadchnout a zmobilizovat desetitisíce lidí, kteří se nevzdají, dokud se něco nestane.
Právě to je také principem práce Hnutí DUHA a Greenpeace. Článek byl také užitečný diskusí, v níž se do nás pustili zastánci bezbřehého pesimismu a názoru, že ničemu nemá smysl věřit a nic nemá cenu dělat, neboť se to nemůže povést. Pokud tedy oproti tomu Hnutí DUHA a Greenpeace trpí optimismem, pak je právě v přesvědčení, že spolu s lidmi dokážeme prosadit velké věci. Ať už nám je někdo slíbil, či nikoli.
