Během minulého týdne zažil Mnichov čtyřicetitisícový protest proti rozšiřování pravomocí policie. Ta by nově měla mít možnost zasahovat v reálném čase do telefonické komunikace a provádět kyberútoky způsobem, který jí doposud zákon neumožňoval.

Ukazuje se, že i liberální evropské země následují trend legislativního ukotvení možností sledování. Ty zatím do důsledku dováděly spíše autoritářské režimy typu Ruska, byť samozřejmě svým způsobem a s jasnou motivací upevnit kontrolu a získat možnost případně potlačit disent.

Zmíněné Rusko před měsícem zakázalo v zemi velmi populární šifrovanou chatovací službu Telegram. Proti možnostem anonymní online komunikace ale tvrdě bojuje již déle. Například zhruba před rokem ruská policie zatkla akademika Dmitrije Bogatova kvůli tomu, že provozoval jeden z uzlových bodů celosvětové anonymizační sítě Tor.

Ta umožňuje svým uživatelům vystupovat na internetu víceméně skrytě skrze několik takzvaných relé, přes něž v rámci sítě Tor „protékají“ šifrovaná data. Již prakticky od počátku Toru vystupují do popředí jak jeho pozitiva, tak negativa. Pozitivní stránky, jež zdůrazňují obránci internetové anonymity, spočívají především v ochraně aktivistů v autoritářských režimech, novinářů shánějících citlivá data či zkrátka v právu na soukromí ukotveném v Listině základních práv a svobod. Odpůrci — a především státní složky včetně těch ruských — potom argumentují tím, že anonymizační služby kryjí černý trh se zbraněmi a drogami, a v poslední době dokonce koordinaci teroristických organizací.

Příklad ruského boje proti anonymitě na síti je příznačný pro otázku internetového soukromí napříč světem. Rusko totiž ukazuje, jakým směrem může státní politika vůči internetu jít, pokud přijme presumpci viny ve smyslu „kdo chce soukromí, ten něco tají“. Stejně tak ale to, že si právo na ochranu digitálních dat žádá legislativní ukotvení — mimo jiné právě proto, aby se jasně vymezila hranice, za niž stát už nesmí.