Sestavit vládu, která by měla šanci získat v Poslanecké sněmovně důvěru, je kumšt. Člověk v roli premiéra musí umět vyjednávat, nacházet kompromisy mezi rozličnými zájmy a být velkorysý. Občas je třeba případným koaličním partnerům nabídnout víc, než by si čistě matematicky vzhledem k volebnímu výsledku zasloužili. Mirek Toplánek by mohl vyprávět. Teprve po sedmi měsících a vydatné pomoci důchodce z Vysočiny se mu podařilo ve Sněmovně nalézt křehkou většinu. Přestože občanští demokraté tenkrát získali jednaosmdesát mandátů, museli se spokojit s devíti křesly ve vláním kabinetu. Naopak Zelení s pouhými šesti poslanci obsadili hned čtyři ministerstva.

Dnešní vleklá krize vládnutí situaci z Topolánkových dob v lecčem připomíná. Předseda strany, která zvítězila v posledních volbách, není již několik měsíců schopný sestavit stabilní kabinet. Andreji Babišovi chybí jen pár týdnů do překonání českého rekordu ve vládnutí bez důvěry. Na scéně se znovu pohybuje důchodce z Vysočiny — tentokrát však v mnohem významnější úloze prezidenta republiky — který se z posledních sil snaží opanovat politické dění. Stejně jako před lety i dnes pracuje v neprospěch strany, v jejímž čele stanul na počátku devadesátých let.

Rozdílů ovšem nalezneme více než podobností. Babiš oproti Topolánkovi k žádným kompromisům připraven není. Již od voleb je dobře patrné, že by nejraději vládl sám. Jakožto velkopodnikatel není zvyklý brát ohledy na slabší a být politikem zatvrzele odmítá. Do karet mu hraje holport s hradním pánem, nedemokratická struktura strany, jíž je majitelem, slabost opozice a náklonnost sněmovních hnědých i rudých národovců. Výhodná povolební konstelace ho nijak zvlášť nenutí hrát podle léty prověřených pravidel. Leda vlastní obraz v evropském společenství jej lehce ponouká k respektování politiky a schovávání klacku za záda.

Babiš navíc nerozumí běžnému politickému provozu, což se ukázalo v prvním neúspěšném vyjednávání se sociální demokracií. Přestože se dnes tváří, že Janu Hamáčkovi učinil nabídku, kterou by nikdo soudný neodmítl, opak je pravdou. Vedení sociální demokracie by vstup do vlády za stanovených podmínek před vlastní členskou základnou těžko obhájilo. Pět ministerských křesel totiž nemůže vyvážit trestně stíhaného premiéra, jeho nijak neřešený střet zájmů a hlasovací koalici v podobě Filipových komunistů a Okamurových rasistů v záloze.

Kdyby chtěl Babiš sociální demokraty k vládní spolupráci skutečně získat, musel by nabídnout víc. Musel by dát Hamáčkovi šanci, aby se i on před vlastními členy mohl tvářit jako vítěz. Jako někdo, komu se i z nevýhodné pozice podařilo dotlačit budoucího koaličního partnera k ústupkům. Ač vedení sociální demokracie křivilo záda a bylo ochotno směnit hodnoty za pár programových ústupků a urychlený výsadek do Strakovky, Babišova neústupnost a špatné čtení politického terénu přivodily krach prvního kola rozhovorů.

Přestože není zřejmé, co Babiš nabídl Hamáčkovi tentokrát, z mediálních spekulací lze usuzovat, že se příliš nepoučil. Znovu se hovoří o pěti ministerských postech. Jedinou změnou má být příslib, že resort vnitra povede nestranický odborník. Proč se politické hnutí ANO domnívá, že sociální demokracie během několika dnů změní názor a nadšeně kývne na téměř totožnou nabídku, lze vysvětlit leda tím, že Babišovy názorové veletoče zkrátka chápe jako praxi hodnou následování.

Babišova neochota k ústupkům je ovšem podivuhodná především z toho důvodu, že hlasy sociálnědemokratických poslanců nakonec potřebuje pro jedno jediné hlasování. Jakmile jeho druhá vláda získá důvěru, může si dělat vše, co si zamane. Sněmovní většinu má beztak v kapse a se sociálními demokraty ve vládě se navíc může tvářit jeho hrdý politik evropského střihu. Před ničím neomezeným Babišovým panstvím nad Českou republikou nás tak doposud ochraňuje pouze Babišova vlastní neschopnost. Ta ovšem nevydrží věčně.