Od roku 1999 do dnešního dne v Rusku zemřelo 159 novinářů. V průměru tedy každý rok od doby nástupu Vladimira Putina k moci v Rusku umírá osm novinářů. Není bez zajímavosti, že drtivá většina z těchto zabitých a další desítky surově zbitých či zastrašených žurnalistů a bloggerů nepatři mezi zaměstnance státních ruských médií. Většinou se jedná o kritičtější investigativce s nějakou rozpracovanou kauzou.

Některé akty násilí proti novinářům mají větší ohlas ve společnosti, jiné téměř žádný. V roce 2017 byla přímo v redakci bodnuta nožem do krku novinářka rádia Echo Moskvy Tatjana Felgengauerová. Ve stejném roce byl před svým domem surově zbit investigativní novinář a blogger Oleg Kašin. Poslední případ se udál v posledních dnech. Z pátého patra vlastního bytu vypadl z okna na chodník dosud nepříliš známý mladý pracovník regionální informační agentury z Jekatěrinburgu Maksim Borodin.

Obětní beránek ruského systému

K investigativním novinářům a obecně k lidem s rozvinutým kritickým myšlením nemají v Rusku občané příliš velkou úctu. Práce novináře je považována za správnou, pokud slouží zájmům mocenských elit. Mistrem převleku a zároveň králem hybridní (rádobysvobodné) televizní žurnalistiky je americko-sovětský televizní novinář Vladimir Pozner. Dalším příkladem televizního manipulátora je Dmitrij Kiselev, vzor každého, kdo chce být v Rusku úspěšným a velmi majetným novinářem. Ikonou pro politické moderátory-provokatéry typu Jaromíra Soukupa je mnohokrát v Kremlu vyznamenaný Vladimir Solovjov.

Média kopíruji politiku a zároveň utvářejí veřejné mínění. V Rusku se tak za posledních dvacet let ustálila představa falešné plurality názorů a funkční demokracie. Ti novináři, kteří se snaží status quo zpochybnit nebo se pokoušejí přijít „věcem na kloub“, jsou označovaní za podvratné buřiče a společnost je odsouvá na okraj společenského zájmu. Profiluje-li se někdo jako svobodný intelektuál, je neustále konfrontován s ruskou konzervativní realitou, která ho zpochybňuje a staví do hanebné role liberála, neznaboha nebo „teplouše“. Dostává společenský „ban“ a uzavírá se do kruhu finančních a osobních problémů.

Maksim Borodin, jenž nedávno vypadl z pátého patra, má na svém facebookovém profilu necelých pět tisíc přátel. Přesto jeho statusy nemají příliš mnoho lajků. Ani březnový status, ve kterém se vysmívá reakci bývalé státní zástupkyně Ruskem anektovaného Krymu a současné poslankyni ruské Dumy Natalii Poklonské, nemá na stránce Maksima příliš velký ohlas. Všehovšudy pouhých deset lajků. Z Maksimova profilu je tak vidět, že se mu dostává na sociální síti velké pozornosti, avšak nikoliv patřičného společenského uznání.

Není čemu se divit. Svět ruských médií se v poslední době rozdělil na média ve službách politického režimu a opovrhovaná internetová média snažící se vytvořit ostrůvky zdravého rozumu a kritického uvažování uprostřed zmanipulované mediální krajiny zmítající se v pobožné sebecenzuře. Mladý Maksim Borodin označený příkladnou pravoslavnou nacionalistkou Natalií Poklonskou za „producenta drzých a nečistých zpráv, na jejichž šíření měl získat povolení Ruské pravoslavné církve“, očividně patřil do skupiny novinářských odpadlíků.

Novinářské zájmy Maksima Borodina

Nemá smysl v tuto chvíli spekulovat, zda Maksima Borodina z okna jeho bytu někdo shodil, nebo z něj vyskočil sám. Podle prvních zpráv byly dveře jeho bytu zamčené zevnitř. Podle slov šéfredaktorky jekatěrinburského Nového dne Poliny Rumjancové neměl mladý redaktor žádné důvody páchat sebevraždu. Několik dnů před pádem volal svému kolegovi, že v okolí jeho domu se procházejí těžkooděnci, kteří údajně čekají na soudní příkaz vstoupit do jeho bytu. Podle svědectví blízkých přátel byl Maksim mladý rozervaný buřič, jemuž vadila politika Ruské federace na Ukrajině, anexe Krymu, životní styl ruských nájemných neonacistů v Donbasu a v Sýrii.

Jeho posledním novinářským počinem byla série reportáží o žoldácích takzvané Soukromé vojenské společnosti Vagner, která realizovala ruské zájmy na Donbasu a poté v Sýrii. Borodin patřil mezi ty investigativní novináře, kteří podrobně popisovali profily jednotlivých nájemných vojáků zabitých při americkém vzdušném útoku sedmého února. Kromě toho také s chutí otevíral témata psychiatrických patologií ruských pravoslavných subkultur neboli laicky řečeno neonacistů využívajících pravoslavnou symboliku a dějiny Ruska jako zdroj legitimizace pro nepokrytý antisemitismus.

Maksim Borodin byl novinář, který bojoval na straně mladého zdravého rozumu proti kulturnímu šílenství rozdmýchávánému médii a ruskou pravoslavnou církví. Prokáže-li se, že byl z okna vyhozen, představuje to další varování pro ty, kteří by snad chtěli psát o věcech, které nejsou v současném Rusku přijatelné. Například o soukromých bojových jednotkách typu Vágner, jejichž působení umožňuje udržovat mediální zdání, že vojenská podpora prezidenta Bašára Asada se obejde bez nepříjemných obrázků zinkových rakví vykládaných z letadel.

Pokud opravdu skočil z okna sám, vypovídá to něco o atmosféře strachu v Rusku, která pronásleduje každého, kdo klade nepohodlné otázky. Můžeme se domnívat, že mladý kriticky smýšlející novinář žil v podmínkách, které ho přivedly k rozhodnutí svůj život na tomto světě ukončit.

Ať už se stalo cokoliv, předčasná smrt každého novináře by měla vzbuzovat u široké veřejnosti podezření. Pokud ovšem veřejnost smrt novináři přímo nepřeje…