Stránky světových médií plní už několik týdnů záběry, fotografie i slovní popisy z bombardované výhodní Ghúty — aglomerace tvořící jihozápadní předměstí syrského hlavního města Damašku. Bombardování provádějí síly syrského režimu zosobňované prezidentem Bašárem Asadem a trpí jím mnoho civilistů. Oficiálními cíli útoků jsou ovšem protirežimní ozbrojenci. Podle syrských vládních zdrojů, íránských médií a také ruských stanic jde o „teroristy“. Podle západních médií jsou to „povstalci“.

Povstalci a teroristé, „teroristé“ a „povstalci“. Během sedmi let syrské války zaznívají tyto termíny snad každý den. Problém mediální reality spočívá v tom, že označují zpravidla všechny protivníky Asadova režimu. Výjimkou jsou pouze bojovníci samozvaného a dnes již téměř rozprášeného Islámského sátu, kteří jsou podle všech stran jednoduše „džihádisté“, a pak „Kurdové“ — což je v syrském konfliktu podobně ledabylé označení, které se používá souhrnně jak pro milice YPG a YPJ příslušející k jediné straně moci v severosyrských oblastech, tak pro jednotky SDF vyzbrojované a podporované Západem proti Islámskému státu, v nichž ovšem bojují také etniční Arabové-muslimové i Arabové-křesťané.

„Povstalci“ a „teroristé“ — to jsou příslušníci oblastních domobran, nejrůznějších gangů, sekulárních skupin, nájemných bojovníků i různých islamistických bojůvek včetně odnoží Al-Káidy, bez ohledu na to, že nejčastěji bojují mezi sebou navzájem.

Důvod, proč Kurdové sami o sobě nejsou „povstalci“, když povstali za emancipaci kurdských oblastí Sýrie, ze kterých před lety vyhnali zbytky vládních jednotek, jež v převážné míře už předtím z oblasti odešly bojovat proti jiným skupinám, přitom není zřejmý.

V bombardované východní Ghútě budí takto pozornost zejména dvě dominantní skupiny: Džajš Al-Islám a Legie Al-Rahmán. Obě mají řádově tisícovky bojovníků. Kromě střelby do demonstrantům a vzájemných bojů, o kterých ještě bude řeč později, se nechvalně proslavily zejména vytvořením takzvaných „checkpointů“, jimiž si tyto dvě skupiny „vykolíkovaly“ území. Svoje početné bojovníky pak rozestavěly na některých cestách a vzájemných hranicích, kde po mafiánském způsobu vybírají výpalné za průchod, čímžto rozdělily rodinné příslušníky a fakticky znemožnily pohyb civilním obyvatelům.

Džajš Al-Islám lze vnímat do značné míry jako typickou teroristickou skupinu, ačkoliv na seznamech teroristických organizací západních zemí ji moc nenajdeme. Pravidelně ostřeluje obydlené civilní čtvrti Damašku, nejčastěji v brzkých ranních a pozdních odpoledních hodinách, kdy obyvatelé cestují do a z práce/školy. Využívá též civilisty jako živé štíty, přičemž před lety šokovala umístěním zajatců v klecích do cesty Asadově armádě. Cílem Džajš Al-Islám je nastolení islamistického režimu, který si v ničem nezadá například s pořádky zaváděnými afghánským Tálibánem.

Úzkým spojencem Džajš Al-Islámu je poměrně známá skupina Ahrar aš-Šam s masivní saúdskou a tureckou podporou, která patří k nejsilnějším a nejvýznamnějším hráčům na syrském válčišti. Ideologie i činy obou skupin jsou podobné a Ahrar aš-Šam je další skupinou, u níž se většina západních zemí z politických důvodů brání označení za teroristickou.

Druhá zmíněná skupina z Ghúty, Legie Al-Rahmán, patří také do islamistické části politického spektra, lze ji však vnímat jako umírněný islamismus odvozující státní uspořádání od vůle lidu a nesdílející fundamentalistický výklad islámského práva. Tato skupina zpravidla nebývá spojována s těmi, které používají teroristické praktiky.

Paradoxně však byla právě tato „umírněná“ skupina tou, která často střílela do neozbrojených demonstrantů, když protestovali proti systému „checkpointů“, za sjednocení obou skupin v boji proti syrskému režimu či za ukončení jejich vzájemných střetů. Navíc velice úzce spolupracuje s organizací Tahrír aš-Šam, což je v podstatě nový název pro syrskou odnož Al-Káidy a vedle Islámského státu asi jedinou bojující skupinu v Sýrii, kterou za teroristickou označily i Spojené státy, v tomto směru mimořádně zdrženlivé. Tyto dvě ideologicky značně rozdílné skupiny spojuje především podpora z Kataru.

Boje mezi povstalci

Vztah Džajš al-Islámu a Legie Al-Rahmán ve východní Ghútě lze považovat za nepřátelský, byť většinu času je spojuje „mír“. Ten je nicméně ve skutečnosti pouze příměřím a dohoda o neútočení i podmínky „míru“ jsou konstantně porušovány oběma stranami, především na úrovni jednotlivých příslušníků, kdy si vyčítají vzájemné okrádání, urážky či znemožňování průchodu přes checkpointy.

K největším bojům mezi oběma skupinami došlo mezi dubnem a květnem 2016 a tytéž měsíce roku 2017. Novináře do oblasti nikdy nevpustily, tím spíše ne v době vzájemných bojů, proto neexistují nezávislé údaje o počtu obětí. Samy skupiny tvrdí, že v bojích zemřelo mnoho stovek bojovníků na obou stranách a jen několik málo desítek civilistů. Tato čísla působí značně nedůvěryhodně a je dost pravděpodobné, že při vzájemném vyřizování účtů mohly zabít i stovky civilistů.

Oba velcí patroni výše popsané dvojice regionálních milicí, tedy Ahrar aš-Šam i Tahrír aš-Šam, mají v oblasti navíc pár stovek vlastních bojovníků, kteří se rovněž zapojují do tamních střetů a podnikají útoky na vládní pozice v Damašku. Jejich činnost ještě více posiluje vzájemné spory „povstalců“ o přístup k materiálu či vymezení sfér vlivu v Ghútě, a tím dále prohlubuje utrpení místních obyvatel.

Současná ofenziva

Ani současná situace není natolik černobílá, jak se někdy podává. Kromě toho, že ofenziva syrské armády následuje po dlouhodobém ostřelování Damašku z oblasti Ghúty, které dost možná stálo v součtu více životů než režimní ofenziva, i když s rozdílem, že probíhá s nízkou intenzitou dlouhodobě, jsou tamní skupiny kritizovány i z dalších důvodů.

Podobně jako syrský režim nepouští ani povstalci do oblasti například humanitární a zdravotnickou pomoc, se kterou nemohou sami naložit, jak chtějí. Prokazatelně také střílejí obyvatele, kteří se pokusí uprchnout na oblasti ovládané vládními silami.

Organizace Lékaři bez hranic dokonce upozornila, že soustavně — a opět podobně jako síly Asadova režimu — zadržují obránci Ghúty důležitý zdravotnický materiál jako krevní plazmu či tišící léky. Lze se pouze domýšlet, zda jej šetří pro raněné bojovníky, anebo se tak snaží navýšit počet obětí bombardování, aby se zhoršilo mezinárodní postavení syrské vlády.

Nelze pochybovat o tom, že způsob dobývání Ghúty je bestiální, plošně míří na civilisty obývané oblasti a naprosto neodpovídá jakýmkoli pokusům o uplatnění moderních principů vedení války. Navzdory tomu a navzdory skutečnosti, že život v Asadovou vládou ovládaných oblastech je příšerný, neboť ta nevnímá v probíhající válce jako svou prioritu starost o občany, si však troufám odhadovat, že v tomto konkrétním případě jde ještě spíše o menší z obou zel a čím dříve se jí podaří Ghútu obsadit, tím pro statisíce Syřanů lépe. Už proto, že obsazení této kapsy v režimním obklíčení by zastavilo boje ve vlastní syrské metropoli.