Stránky světových médií plní už několik týdnů záběry, fotografie i slovní popisy z bombardované výhodní Ghúty — aglomerace tvořící jihozápadní předměstí syrského hlavního města Damašku. Bombardování provádějí síly syrského režimu zosobňované prezidentem Bašárem Asadem a trpí jím mnoho civilistů. Oficiálními cíli útoků jsou ovšem protirežimní ozbrojenci. Podle syrských vládních zdrojů, íránských médií a také ruských stanic jde o „teroristy“. Podle západních médií jsou to „povstalci“.

Povstalci a teroristé, „teroristé“ a „povstalci“. Během sedmi let syrské války zaznívají tyto termíny snad každý den. Problém mediální reality spočívá v tom, že označují zpravidla všechny protivníky Asadova režimu. Výjimkou jsou pouze bojovníci samozvaného a dnes již téměř rozprášeného Islámského sátu, kteří jsou podle všech stran jednoduše „džihádisté“, a pak „Kurdové“ — což je v syrském konfliktu podobně ledabylé označení, které se používá souhrnně jak pro milice YPG a YPJ příslušející k jediné straně moci v severosyrských oblastech, tak pro jednotky SDF vyzbrojované a podporované Západem proti Islámskému státu, v nichž ovšem bojují také etniční Arabové-muslimové i Arabové-křesťané.

„Povstalci“ a „teroristé“ — to jsou příslušníci oblastních domobran, nejrůznějších gangů, sekulárních skupin, nájemných bojovníků i různých islamistických bojůvek včetně odnoží Al-Káidy, bez ohledu na to, že nejčastěji bojují mezi sebou navzájem.

Důvod, proč Kurdové sami o sobě nejsou „povstalci“, když povstali za emancipaci kurdských oblastí Sýrie, ze kterých před lety vyhnali zbytky vládních jednotek, jež v převážné míře už předtím z oblasti odešly bojovat proti jiným skupinám, přitom není zřejmý.

V bombardované východní Ghútě budí takto pozornost zejména dvě dominantní skupiny: Džajš Al-Islám a Legie Al-Rahmán. Obě mají řádově tisícovky bojovníků. Kromě střelby do demonstrantům a vzájemných bojů, o kterých ještě bude řeč později, se nechvalně proslavily zejména vytvořením takzvaných „checkpointů“, jimiž si tyto dvě skupiny „vykolíkovaly“ území. Svoje početné bojovníky pak rozestavěly na některých cestách a vzájemných hranicích, kde po mafiánském způsobu vybírají výpalné za průchod, čímžto rozdělily rodinné příslušníky a fakticky znemožnily pohyb civilním obyvatelům.

Džajš Al-Islám lze vnímat do značné míry jako typickou teroristickou skupinu, ačkoliv na seznamech teroristických organizací západních zemí ji moc nenajdeme. Pravidelně ostřeluje obydlené civilní čtvrti Damašku, nejčastěji v brzkých ranních a pozdních odpoledních hodinách, kdy obyvatelé cestují do a z práce/školy. Využívá též civilisty jako živé štíty, přičemž před lety šokovala umístěním zajatců v klecích do cesty Asadově armádě. Cílem Džajš Al-Islám je nastolení islamistického režimu, který si v ničem nezadá například s pořádky zaváděnými afghánským Tálibánem.

Úzkým spojencem Džajš Al-Islámu je poměrně známá skupina Ahrar aš-Šam s masivní saúdskou a tureckou podporou, která patří k nejsilnějším a nejvýznamnějším hráčům na syrském válčišti. Ideologie i činy obou skupin jsou podobné a Ahrar aš-Šam je další skupinou, u níž se většina západních zemí z politických důvodů brání označení za teroristickou.

Druhá zmíněná skupina z Ghúty, Legie Al-Rahmán, patří také do islamistické části politického spektra, lze ji však vnímat jako umírněný islamismus odvozující státní uspořádání od vůle lidu a nesdílející fundamentalistický výklad islámského práva. Tato skupina zpravidla nebývá spojována s těmi, které používají teroristické praktiky.

Paradoxně však byla právě tato „umírněná“ skupina tou, která často střílela do neozbrojených demonstrantů, když protestovali proti systému „checkpointů“, za sjednocení obou skupin v boji proti syrskému režimu či za ukončení jejich vzájemných střetů. Navíc velice úzce spolupracuje s organizací Tahrír aš-Šam, což je v podstatě nový název pro syrskou odnož Al-Káidy a vedle Islámského státu asi jedinou bojující skupinu v Sýrii, kterou za teroristickou označily i Spojené státy, v tomto směru mimořádně zdrženlivé. Tyto dvě ideologicky značně rozdílné skupiny spojuje především podpora z Kataru.

Boje mezi povstalci

Vztah Džajš al-Islámu a Legie Al-Rahmán ve východní Ghútě lze považovat za nepřátelský, byť většinu času je spojuje „mír“. Ten je nicméně ve skutečnosti pouze příměřím a dohoda o neútočení i podmínky „míru“ jsou konstantně porušovány oběma stranami, především na úrovni jednotlivých příslušníků, kdy si vyčítají vzájemné okrádání, urážky či znemožňování průchodu přes checkpointy.