Stránky světových médií plní už několik týdnů záběry, fotografie i slovní popisy z bombardované výhodní Ghúty — aglomerace tvořící jihozápadní předměstí syrského hlavního města Damašku. Bombardování provádějí síly syrského režimu zosobňované prezidentem Bašárem Asadem a trpí jím mnoho civilistů. Oficiálními cíli útoků jsou ovšem protirežimní ozbrojenci. Podle syrských vládních zdrojů, íránských médií a také ruských stanic jde o „teroristy“. Podle západních médií jsou to „povstalci“.

Povstalci a teroristé, „teroristé“ a „povstalci“. Během sedmi let syrské války zaznívají tyto termíny snad každý den. Problém mediální reality spočívá v tom, že označují zpravidla všechny protivníky Asadova režimu. Výjimkou jsou pouze bojovníci samozvaného a dnes již téměř rozprášeného Islámského sátu, kteří jsou podle všech stran jednoduše „džihádisté“, a pak „Kurdové“ — což je v syrském konfliktu podobně ledabylé označení, které se používá souhrnně jak pro milice YPG a YPJ příslušející k jediné straně moci v severosyrských oblastech, tak pro jednotky SDF vyzbrojované a podporované Západem proti Islámskému státu, v nichž ovšem bojují také etniční Arabové-muslimové i Arabové-křesťané.

„Povstalci“ a „teroristé“ — to jsou příslušníci oblastních domobran, nejrůznějších gangů, sekulárních skupin, nájemných bojovníků i různých islamistických bojůvek včetně odnoží Al-Káidy, bez ohledu na to, že nejčastěji bojují mezi sebou navzájem.

Důvod, proč Kurdové sami o sobě nejsou „povstalci“, když povstali za emancipaci kurdských oblastí Sýrie, ze kterých před lety vyhnali zbytky vládních jednotek, jež v převážné míře už předtím z oblasti odešly bojovat proti jiným skupinám, přitom není zřejmý.